Mám velké deprese a chci zemřít
Ahoj Mourissone, za normálních okolností bych se nesvěřila, protože i když je tvá poradna anonymní, jsem trochu paranoidní a mám strach, že si můj dotaz přečte někdo jiný. Vzhledem k tomu že už nevím, co dělat, jsem se rozhodla, že svůj strach překonám a napíšu ti. Doufám, že alespoň ty mi dokážeš trochu poradit. Trpím depresí. Beru prášky, ale zatím se mi nezdá, že by měly nějaký účinek. Vím, že může trvat dost dlouho, než se účinky projeví, jestli vůbec, ale já prostě nevím, jak to mám do té doby zvládnout. Cítím se hrozně a nevidím v životě smysl. Je pro mě neuvěřitelně těžké najít motivaci skoro k čemukoliv a nic mě nebaví tak jako dřív. Často, vlastně téměř pořád, přemýšlím o sebevraždě. Ještě před nějakou dobou jsem si myslela, že to zkusím zvládnout kvůli lidem, kteří mě mají rádi, protože vím, že by jim to ublížilo. Teď jsem ale dospěla k závěru, že kdybych zemřela, bylo by mi to už jedno. S mojí smrtí by zemřely i moje hodnoty. Přijde mi, že se pohybuji na hraně toho, kdy bych ještě o nějakou pomoc stála, už jen při psaní vedu vnitřní boj, odeslat, nebo smazat? Potřebuji poradit. Co mám dělat, jak to zvládnout? Jak se nedostat do bodu, kdy už mi to všechno bude jedno? Upřímně, je pro mě opravdu těžké vůbec poslat tuhle otázku. Přijdu si pak jako někdo, kdo jen zoufale volá o pozornost. Pokud to tak působí tak se omlouvám. Doufám, že se máš hezky. Pavla 15 let
Odpověď
Ahoj Pavlo, moc děkuji za tvůj neuvěřitelně odvážný a upřímný dopis. Deprese je nemoc jako jakákoli jiná a pomoc s ní ti mohou opravdu jen lékaři. Vždyť zlomenou nohu nebo hnisavou anginu by sis taky nevyřešila tím, že si řekneš, že budeš silná a že to zvládneš. Píšeš správně, že léky – antidepresiva zabírají až po nějaké době (uvádí se dokonce cca 6 týdnů). Nechci tě strašit, ale typ, který bereš, nemusí zabrat vůbec, a lékař bude muset vybrat jiné. Někdy trvá trochu déle, než se vyberou ta správná - ale neboj, existují. Do té doby ti mohou lékaři pomoc jinými podpůrnými prostředky. Ale má to jednu podmínku – musíš s lékařem (psychologem a psychiatrem) mluvit upřímně a o všech pocitech jim povědět. Jen tak poznají, jak je situace vážná. Za svoji nemoc nemůžeš a věř, že jen co se najdou správné léky (které nemusíš brát celý život, neboj), zjistíš, kolik krásy, radosti a lásky je na světě. Teď jsi v situaci, kdy nic z toho nevidíš a necítíš – je to normální, věř mi. Způsobuje to ta nemoc. A nejde se k ničemu nutit. Člověka se zlomenou nohou také nenutí k běžeckému závodu. Pokud ti nebude vyhovovat lékař, ke kterému chodíš, neboj se klidně požádat maminku, abyste našli jiného. Důvěra mezi pacientem a lékařem je tady nesmírně důležitá. Držím ti palce a kdykoli mi napiš. Mourrison