Ahoj Mourrisone, minulý pátek jsem dělala přijímačky na gympl a úplně jsem zvorala matiku. Učila jsem se ji od září, chodila jsem i na zkoušky nanečisto, ale úplně jsem to zvorala. Vůbec nevím, co mám dělat.
Ahoj Mourrisone, minulý týden umřel děda, to byl táta mámy a máma i ségra pořád brečí. Já ale ne, někdy jsem dokonce i veselej. To jsem divnej?
Ahoj Mourris, s bráchou dostáváme každý měsíc od rodičů stejný kapesný, ale brácha tak za čtrnáct dní už nemá nic. A pak po mně pořád chce půjčit. Někdy to vrátí a někdy ne, ale já už mu nechci půjčovat. Jak to mám udělat? Renáta
Ahoj Mourrisone, včera jsi radil Adamovi, co má dělat, když si s ním doma nikdo nepovídá. Jenže já to mám úplně obráceně. Máma za mnou pořád chodí do pokojíčku a ptá se – co bylo ve škole, co kamarádi, co učitelka, na co myslím a tak. Fakt mě to otravuje, vůbec nemám chvilku klidu. Jak to mám mámě říct, aby se neurazila? Kája
Ahoj Mourrisone, moji rodiče jsou hrozný introverti a hrozně málo mluví. Třeba se mi nikdy nezeptaj, jak se mám, anebo jestli mě něco neštve. A já bych jim to tak rád řekl. Někdy to i zkusím, ale mám pocit, že mě ani neposlouchaj. Myslíš, že je můžu nějak změnit? Adam
Ahoj Mourrisone, pět let chodím na street dance, ale teď už tam nechci chodit. Přestalo mě to bavit a navíc si tam nerozumím s holkama. Ale máma o tom nechce ani slyšet. Co mám dělat, aby mě pochopila? Díky, Sára (12 let)
Ahoj Mourrisone, vůbec nevím, proč chodím do školy. Všechno, co se tam učíme, buď vím anebo se můžu naučit doma. Měl bych tak víc času na zvířata, který doma máme. S nima mě to baví a tam vidím smysl, ale ve škole ne.
Ahoj Mourrisone, jsem děsně tlustej a vadí mi to. Vloni jsem byl i v nějakých lázních, kde jsme cvičili a jedli, co nám dali a docela jsem zhubnul. Ale teď jsem zase tlustej. Jsem z toho fakt nešťastnej.
Ahoj Mourris, nevím, jestli jsem zas tak normální, protože mě furt baví dělat věci nebezpečně. Třeba jezdit strašně rychle na kole nebo na lyžích, lízt po vejškách a tak. Ale já se vůbec nebojím.
Ahoj Mourrisone, mám takový problém, kdykoli mě o něco nějaká kámoška poprosí, nebo to jen řekne, tak já jdu a udělám to. Nebo jí alespoň poradím. Ale když to potřebuju já, tak všichni kolem mě myslí na sebe. A víš, co je nejhorší, že já je pochopím, řeknu si: aha, oni toho mají dost, anebo teď prožívaj nějaký těžký chvíle. Proč taky neumím myslet víc na sebe a někdy říct ne? Co to se mnou je? Dík, Dominika
