Kdysi jsme skládali takovou zvláštní zkoušku odvahy. Na konci léta, kdy je v přírodě spousta vos, jsme si namočili prst do sirupu a vosy na něj lákali. Bavili jsme se tím, jak vosa olizuje sirup, jak se dokonce snaží kousek si ukousnout a žasli nad jejími obrovskými kusadly. Ta za normálních okolností nejsou moc vidět či spíš není poznat, že jde o kusadla - tak těsně jsou přiložena jedno k druhému.
Při našich hrách s vosami jsme kupodivu nikdy nedostali žihadlo. K němu mnohem spíš přišel ten, kdo se vos bál a zběsile kolem sebe mával rukama pokaždé, když se nějaká vosa objevila v dohledu. A pak také ti nepozorní, kteří je nebrali na vědomí, nedávali na ně pozor a neopatrně nějakou přimáčkli.
Žihadlo nemá každý
Vosy a jejich větší příbuzní sršni patří do obrovského řádu blanokřídlého hmyzu. Je to hned po broucích nejpočetnější hmyzí řád - jen u nás žije přes 7 tisíc druhů, jejich počet na celém světě se odhaduje na více než 100 tisíc!
Jeho zástupce lze podle stavby těla rozdělit na dvě nápadně odlišné skupiny. Ta první má hruď a zadeček spojené tak, že tvoří jeden celek - nemají žádný znatelný „pás“ a podle toho dostala jméno širopasí.
Vosy, sršni, ale třeba i včely či čmeláci, mají hruď od zadečku oddělenou nápadným zúžením, jakousi stopkou. Podle tohoto útlého pasu se nazývají štíhlopasí.
A právě v této skupině blanokřídlých se setkáte s druhy, které mají žihadlo. Je to docela složitý orgán, do něhož ústí jedové žlázy. Vznikl přeměnou kladélka a svým majitelům slouží k obraně nebo k lovu a omračování kořisti.
Černožlutá výstraha vos a sršní
Kontrastní černožluté zbarvení našich vos a sršňů není náhodné, je to tzv. výstražné zbarvení. Pták, který uloví vosu a dostane žihadlo do jazyka, si příště dá velký pozor, aby se té černožluté potvoře vyhnul. A i když ulovený jedinec útok nepřežije, zachrání tak spoustu svých dalších příbuzných.
Toho ostatně využívá obrovské množství neškodných druhů hmyzu, které sice nedisponují žihadlem, ale také zvolily černou a žlutou a spoléhají na to, že si nepřítel nevšimne, že vosu nebo sršně jen napodobují. (Tomuto napodobování se říká mimikry).
Strach má velké oči
Naším nejobávanějším hmyzem je bezesporu sršeň. Tradují se o ní nejrůznější (a nejhrůznější) historky, jako například, že tři sršní žihadla zabijí člověka. Přitom právě sršeň patří mezi nejmírumilovnější zástupce našich vos.
I v případě, že se budete blížit k jejich hnízdu, sršni zůstanou v klidu, jen vás budou bedlivě pozorovat. A že vás pozorují nelze přehlédnout, sedí ve vchodu a pohyblivou hlavu s obrovskýma očima natáčejí vaším směrem, kamkoliv se pohnete.
Žihadlo použijí sršně vlastně jen v případě, že jim polezete do hnízda. Nechají vás k němu přijít až na půl metru, teprve při kratší vzdálenosti se začnou obávat o svou bezpečnost.
U sršně nehrozí ani to, že ji omylem přimáčknete jako vosu. Na rozdíl od vos totiž sršně nejsou vlezlé, nesedají vám do talíře ani na krajíc chleba, nelezou do sklenice s limonádou. Také o jedovatosti jejich žihadla mají lidé zkreslené představy - mnohonásobně jedovatější jsou např. včely.
Takže pokud jste zdraví, tři sršní žihadla vám nemohou ublížit - víc vám ublíží žihadlo včely. Sršně jsou navíc nesmírně užitečné, lidé by je měli ve svém okolí vítat. Jsou totiž dravé a živí se hlavně obtížným hmyzem jako jsou mouchy či ovádi.
V době, kdy se starají o potomstvo, uloví každá sršní dělnice denně až pět much nebo jiného podobného hmyzu (a v jednom hnízdě může být až několik set dělnic!).
Včelí kamikadze
Na rozdíl od sršní a vos, kterých se neobávám, nemohu totéž tvrdit o včelách. Nemám tím ovšem na mysli pilné včelky poletující z květu na květ a sbírající pyl a sladký nektar. Moje obavy se týkají zvláštní včelí kasty, které se říká strážkyně úlu. Tyto včely z něj nevyletují, ale sedí na česnu u vchodu a bedlivě sledují okolí.
Pokud se k takovému úlu přiblížíte a ony usoudí, že jste nepřítel, vyletí ke svému poslednímu letu - zaútočí na vás. Je to pro ně sebevražedný útok, protože včela má žihadlo se zpětnými háčky, takže ho z pružné lidské (případně jiné savčí či ptačí) kůže nemůže vytáhnout, aniž by si současně nevytrhla i jedovou žlázu a kus vnitřností. Vzápětí proto umírá.
U nás se včelaři zaměřili na chov méně útočných včel, takže se se strážkyněmi úlu setkáte jen výjimečně, ale divoké včely - hlavně v tropických oblastech - mohou být naopak tak útočné, že usmrtí i velké savce.
Největší sršeň světa
Zatímco naše sršně lze považovat za užitečné a mírumilovné, o jiných druzích se to rozhodně tvrdit nedá. Už na jihu Evropy žije o něco menší, zato mnohem útočnější sršeň východní (Vespa orientalis), která zakládá velmi početné kolonie.
Pokud se člověk k takovému hnízdu neopatrně přiblíží, jeho obyvatelky se neomezí na pouhé pozorování, ale rovnou hromadně zaútočí, což může být pro slabší jedince smrtelně nebezpečné. Navíc se o tomto druhu ani nedá tvrdit, že je užitečný, zaměřil se totiž hlavně na lov včel a není výjimkou, že početná sršní kolonie zlikviduje celý úl.
Vůbec největším a také nejnebezpečnějším druhem vosy je ovšem sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) žijící v jihovýchodní Asii a v Japonsku. Její královna může měřit až 5,5 cm a v rozpětí křídel má téměř 8 cm.
Tato obrovská sršeň má tolik jedu, že jediným žihadlem dokáže zabít oslabeného člověka. Uvádí se, že jen v Japonsku zemře na její žihadlo ročně 40-70 lidí. Také tento druh se zaměřil na lov včel - přesněji na loupení včelích larev z úlů, přičemž v něm ale musí nejprve pozabíjet všechny včely, které svoje larvy brání.
Mravenci: Blanokřídlí bez křídel
Když se jmenují blanokřídlí, očekávali byste, že všichni budou mít blanitá křídla, ale není tomu tak. Existují druhy, které nemají žádná. Nejznámější „bezkřídlý“ blanokřídlý hmyz jsou mravenci.
Že si své místo v této skupině zaslouží poznáte ve chvíli, kdy se rojí - kdy se v mraveništi líhnou nové mravenčí královny a samečkové. Obě pohlaví mají dlouhá blanitá křídla a jejich zásnuby se odehrávají vysoko ve vzduchu.
Samečkové brzy poté zahynou, zatímco oplozené samičky se snesou k zemi, a protože už nikdy nebude nutné, aby létaly, dělnice (nebo i ony samy) jim křídla ukousnou.
Ale mravenci nejsou jediní, kdo se zbavil křídel. Na prosluněných pasekách můžete potkat hmyz, který mravence hodně připomíná, jen je trochu přerostlý a nápadně černobíle a červeně zbarvený.
Už to pestré zbarvení by vás mělo varovat - kdybyste ho vzali do ruky, obratně stočí zadeček a než se nadějete, dostanete palčivé žihadlo.
Tento mravencům podobný hmyz se jmenuje kodulka (rod Mutilla) a jeho samička také nemá křídla. Překážela by jí totiž při zabezpečování potomstva. Kodulka vniká do zemních hnízd čmeláků, kde klade vajíčka do jejich plástů. Larvička, která se z vajíčka vylíhne, se pak živí čmeláčí larvou, je to tedy parazit.
Hrabalky: Lovci pavouků
Ne všichni majitelé žihadla varují své nepřátele černožlutým pruhováním. Jeden z největších zástupců blanokřídlého hmyzu, pěticentimetrová hrabalka rodu Pepsis specializovaná na lov pavouků sklípkanů, má modročerné tělo a měděně zbarvená křídla.
Tato hrabalka se vyznačuje dlouhýma nohama opatřenýma trny a až 7 mm dlouhým žihadlem. Sama se živí květním nektarem, ale pro své larvy loví sklípkany, které tímto žihadlem omračuje. Každého pak ve svých otrněných nohách odnese na místo, kde má vyhrabanou noru, a položí na něj jediné vajíčko.
Omráčený pavouk slouží larvě jako živá konzerva - čerstvě vylíhlá larvička nejprve saje jeho tělní tekutiny, když povyroste, pustí se i do tkání, přičemž se pečlivě vyhýbá životně důležitým orgánům. Teprve před kuklením si dovolí svou živou konzervu usmrtit.
Bodnutí těchto velkých hrabalek je údajně nejbolestivějším žihadlem vůbec - lidé, kteří se s ním seznámili, tvrdí, že v prvním momentě je bolest tak ochromila, že kromě křiku nemohli dělat vůbec nic.
Také u nás žije mnoho druhů blanokřídlých, kteří loví pro své potomstvo pavouky, včely, případně různé druhy housenek, z nichž „vyrábějí“ podobné živé konzervy, naštěstí patří k menším druhům a málokdy se setkávají s člověkem.
Zlatěnky: Létající klenoty
Jako hmyzí ledňáčkové vypadají drobné vosičky, které za slunných dnů obletují staré mrtvé kmeny na okrajích pasek a lesů. Jsou kovově modrozelené - buď celé jednobarevné, nebo mají modrozelenou hruď a červenofialový zadeček.
Kovový lesk odpovídá skutečnosti - jejich kutikula (vnější vrstva pokožky) je mimořádně tvrdá, a když se zlatěnka (rod Chrysis), jak se tyto vosičky jmenují, stočí do klubíčka, je jak v kovovém brnění. To je pro ni důležité, zlatěnky totiž parazitují u jiných druhů blanokřídlého hmyzu, nejčastěji u samotářských včel, které své potomstvo samozřejmě brání žihadlem.
Ale zlatěnce žihadlo neublíží, a tak se její vlastní larvičky živí larvami včelky (nejčastěji z čeledi jízlivek - Eumenidae) a mnohdy také zásobami omráčených hmyzích larev, které jízlivka připravila pro své vlastní potomstvo.
Ani na tuto drobnou vosičku není radno sahat - přestože je maličká, její žihadlo je notně palčivé.
Obávané žahalky
Naším nejvzácnějším zástupcem blanokřídlých je teplomilná žahalka obrovská (Scolia maculata). Také ona má výstražné černožluté zbarvení, jen místo pruhů zvolila žluté skvrny na jinak černém zadečku. Své české jméno nese oprávněně - ačkoliv je o něco menší než sršeň, její žihadlo je mnohem bolestivější.
Žahalka obrovská se živí květním nektarem, ale pro své larvy zajišťuje vydatnou masitou přesnídávku. Svým žihadlem omračuje velké larvy nosorožíků, na které klade po jednom vajíčku. Omráčená larva pak slouží beznohé larvičce jako živá konzerva. Žahalek se ale bát nemusíte, jsou opravdu nesmírně vzácné, setkáte se s nimi spíš v jižní Evropě.
Co dělat, když dostanete žihadlo
Žihadlo dostal ve svém životě snad úplně každý, kdo se alespoň občas dostane do přírody. Co máte dělat, když už k tomu dojde? Jed našich druhů může ohrozit jen alergika, ten by měl co nejrychleji vyhledat lékaře. Zdravý člověk se nemusí ničeho obávat. Žihadlo je sice bolestivá záležitost, ale bolest většinou velice rychle odezní.
Naším nejjedovatějším druhem je obyčejná včela, u které navíc dochází ke komplikaci se žihadlem zanechaným v ráně. Žihadlo je třeba co nejrychleji vytáhnout, pokud možno tak, abyste nezmáčkli jedový váček a nevytlačili si do rány další jed. Pak už je to jen otázka trpělivosti.
Existuje řada rad, co na bodnutí dávat, ale nejúčinnější je docela obyčejný led, kterým ránu zchladíte.
