Posledních asi pět set vlčků obývá etiopské hory, kde žijí v nadmořské výšce přes 3200 m. Jejich domov ale není souvislý, je roztříštěný, vlčci tu žijí v několika izolovaných populacích. Ta největší čítá asi 250 jedinců, ostatní skupiny tvoří nanejvýš 20 až 80 vlčků. Jednotlivá území, kde se vlčci zdržují, jsou ze všech stran obklopena lidskými osadami, v nichž žijí domácí psi. A to je hlavní problém, který vlčky ohrožuje. A to hned několika způsoby.
Tento problém řešili ochránci přírody už na konci minulého století. Snažili se omezit množství domácích psů v oblasti a vytvořit kolem míst, kde vlčkové žijí, ochranná pásma bez psů.
Jako mnohem vážnější nebezpečí se však ukázalo, že vlčkové jsou silně náchylní k onemocnění vzteklinou, kterou mezi ně psi roznášejí a která je pro ně smrtelná. V okamžiku, kdy se začala šířit v oněch malých populacích, hrozilo, že je zcela zdecimuje a vlčkové vyhynou.
Prvním krokem ochránářů proto bylo, proočkovat proti vzteklině vesnické psy. Nebyl to snadný úkol, nakonec se podařilo očkovat jen asi 70 % místních psů. Tato metoda byla nejen obtížná, ale také drahá a jen částečně účinná.
V posledních letech se proto vědci zaměřili na očkování samotných vlčků. Protože jim nemohou vakcinu podávat injekčně jako psům, využili metody, kterou se v Evropě provádí očkování lišek, a kterou se v Americe úspěšně očkují vlci, skunkové a mývalové. Těmto zvířatům se vakcina podává perorálně – tedy v potravě. V praxi to vypadá tak, že se v oblasti rozloží vhodné návnady obsahující očkovací látku.
První výsledky naznačují, že očkování samotných vlčků skutečně může zabránit vypuknutí epidemie vztekliny mezi nimi. Přesto tým vědců doporučuje pokračovat i v očkování místních psů a kombinovat obě metody - psy očkovat injekčně a vlčky perorálně.
