Ptakoještěři vždy přitahovali pozornost nejen přírodovědců, ale i odborníků na letectví a fyziků. Jak mohli tak obrovští tvorové létat? Jak se dokázali vůbec vznést do vzduchu...
Lidé se původně domnívali, že tito tvorové museli být velice lehcí. I tak prý ale nebyli schopni vzlétnout ze země. Žili proto na vysokých útesech a startovali podobně jako dnešní rogalisté, skokem do vzduchu. Jiné teorie zase říkaly, že ti opravdu velcí ptakoještěři byli nelétaví, podobně jako dnešní největší ptáci - pštrosi. Prostě představa tvora velikosti menšího letadla nedávala vědcům spát.
Svalnatá stíhačka
Možná je ale všechno jinak. Dva vědci: britský paleontolog Mark Witton a Američan Michael Habib, totiž znovu prozkoumali stavbu těla velkých pterosaurů. Zaměřili se především na výzkum obrovského ptakoještěra Quetzalcoatlus northropi. Výsledkem jejich práce je teorie, že tato zvířata byla mnohem těžší, svalnatější a zdatnější než se dosud myslelo. Podle jejich hypotézy byli velcí ptakoještěři vynikající letci, kteří dokázali bez zastávky uletět tisíce kilometrů.
Mimochodem, zkoumaný Quetzalcoatlus byl neuvěřitelně velké zvíře. Pokud se pohyboval po zemi na všech čtyřech (křídla měl přitom zalomená nahoru podle těla) byl vysoký asi jako dnešní žirafa. Ve vzduchu pak měl rozpětí jako menší stíhačka - asi deset metrů.
Podle Wittonových a Habibových rekonstrukcí vážil Quetzalcoatlus 272 kg, z čehož plyne, že měl dostatečnou zásobu energie (tuku) na dlouhé lety bez zastávky. Podle výpočtů, které Habib provedl, měli tito druhohorní obři dolet minimálně 8 000 kilometrů a možná až 32 000 km. To je mnohem více, než má kterýkoliv dnešní pták.
Jak odletět
Proč ale na to nepřišel někdo již dříve? Ono vypočítat ze zkamenělé (navíc většinou neúplné) kostry hmotnost zvířete není vůbec snadné. Tedy, pokud nemáme stejného nebo podobného tvora, kterého si můžeme v klidu zvážit. Je proto - když budeme mít jeho kostru - docela snadné odhadnout hmotnost například Karla IV. Pokud bychom však tak úplně nevěděli jak vypadají lidé, stane se z toho úkolu těžký oříšek. Právě takový jako u pterosaurů. Zde se také nemáme o co opřít. Největší součastný létající pták má totiž v rozpětí "pouhé" tři metry a netopýr sotva polovinu. Navíc mají rozdílnou stavbu těla. Ptakoještěři měli úplně jiná křídla, jinak se pohybovali na zemi a tedy i jinak létali.
Ptáci se při vzletu rozběhnou po zadních končetinách, aby získali rychlost, a poté vyskočí a začnou mávat křídly. Pokud jsou dostatečně malí a lehcí, mohou vzlétnout i z místa. Netopýři se zase vymršťují pomocí všech čtyř končetin kolmo do vzduchu a pak začnou mávat křídly.
To se však na ptakoještěry vztáhnout nedá. Pokud se dokázali odlepit od rovné země (a to nějak zvládnout museli, jinak by vyhynuli mnohem dříve) bylo k tomu podle Wittona a Habibiho třeba mít obrovskou sílu v předních končetinách. Nebyli to tedy "žádní věchýtci", kteří se jen nechávali unášet větrem. Vědci tvrdí, že každé křídlo obrovitého Quetzalcoatla poháněl padesátikilogramový sval. To zvířeti umožňovalo nejen létat na velké vzdálenosti, ale i odrážet se dostatečnou silou při startu ze země.
Králové vzduchu
Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjejí názory na tyto krále vzduchu. Možná vás při čtení tohoto článku i trochu zamrzí, že ptakoještěři vyhynuli a my už tato zvířata nikdy nespatříme a spor o jejich způsobu letu se tak nikdy nerozhodne. Na druhou stranu, kdyby nám létali nad hlavami čtvrttunoví dravci, kteří by snadno unesli dospělého člověka, možná bychom jako druh vůbec nevznikli a o způsobu letu pterosaurů vůbec nemohli špekulovat.
