Jak asi vypadalo Česko v době ledové? Tuto otázku řešili autoři knížek, filmů, ale i opravdoví vědci. Zatímco v americkém filmu Doba ledová za všechno může jedna shánčlivá šavlozubá veverka, z českého seriálu Mach a Šebestová se dozvíme, že „doba ledová, je doba ledová“. Tak to alespoň říká pračlověk pan Huml, který původně vařil mamuty s koprovou omáčkou. To ještě předtím, než se kvůli hrozné rýmě z toho mrazu raději přemístil v čase do dnešních dnů a stal se školníkem.
Příchod dob ledových
Jak to ale bylo s dobou ledovou doopravdy? Původně bylo ve stření Evropě mnohem tepleji než dnes. V třetihorách u nás panovalo subtropické klima a žila tu teplomilná zvířata: opice, hroši, plameňáci, chameleoni a podobně. Před asi milionem let se však dramaticky ochladilo a od té doby se u nás střídá až sto tisíc let trvající doba chladu s teplejšími asi dvacet tisíc let trvajícími meziledovými obdobími. Poslední doba ledová skončila před 10 000 lety. Nyní tedy podle všeho žijeme v době meziledové.
Vědci se dlouho domnívali, že česká krajina v době ledové připomínala dnešní Grónsko nebo severní Sibiř s tundrou a zmrzlou stepí. A že tak nějak platila ona výše popsaná představa lovu na mamuta.
Všechno však bylo zřejmě jinak. Česká a moravská krajina zdaleka nebyla tak fádní a také naši předkové lovili obří chobotnatce poněkud jiným stylem a žádné jámy nekopali. Těžkými oštěpy napadli vybrané zvíře a tak dlouho útočili na jeho trup, dokud kořist svým zraněním nepodlehla.
Můžeme považovat za téměř jisté, že se u nás i v době ledové nacházely husté lesy, především modřínové a borové. Krajina byla dokonce mnohem pestřejší než dnes, mozaikovité lesy se střídaly se severskou tundrou i stepí. Na jižních svazích a chráněných místech rostly stromy, které považujeme za teplomilné: dub, lípa, buk.
Pravěká zvířata v Česku
Během dob ledových a meziledových se měnila zvířata, která střední Evropu osídlovala. Mamuty a stáda sobů střídali v teplejších mezidobích jeleni a pratuři, kteří se stěhovali podle toho jaké podnebí jim vyhovovalo.
Co ale malá zvířata? Ta se nemohla před náhlou zimo sebrat a ujít stovky nebo tisíce kilometrů do příhodnějších míst. Navíc je tu ještě jeden problém: nejkratší cesta za teplem - na jih, ve střední Evropě nefunguje. Pohybu zvířat brání Alpy.
Malé druhy, jako jsou hlodavci, obojživelníci, plazi nebo hmyz, se mohly nechat zavřít mezi ledovec a Alpy a vyhynout. Lepší možností ale bylo zvolna (generace za generací) ustupovat na jihovýchod, podél toku Dunaje na Balkán a třeba až do Turecka nebo na jihozápad přes Německo a Francii do Španělska a případně až do severní Afriky.
Když se v meziledových dobách oteplilo, zvířata se vracela stejnou trasou zpátky na sever. Dlouhé odloučení však udělalo svoje: často se znovu objevila už jako samostatný druh. České země leží přesně na rozhraní. Proto se u nás často vyskytují a stýkají oba sesterské druhy. Na Moravě to bývají častěji východní „balkánské“ populace, v Čechách častěji západní. To platí například u ježků, vran, některých žab nebo hadů a řady dalších.
Za ledem
Nejen teplomilná zvířata ustupovala před ledovcem, totéž - jen obráceně - se týkalo i chladnomilných tvorů a rostlin. Když se oteplilo, samozřejmě neutíkali na jih, ale na sever. Měli však ještě jednu možnost: stáhnout se na nějaké studené místo (nejspíše do hor) a čekat, až se znova doba ledová vrátí. Někteří vydrželi dodnes, říká se jim glaciální relikty (česky něco jako pozůstatky z doby ledové).
Lovci mamutů
V ledových dobách žila v Evropě vedle našich strýců neandrtálců velká zvířata podobně jako je tomu ještě někde v Africe. To se však před 40 tisíci lety s příchodem moderních lidí změnilo. Ti se začali rychle šířit po celém kontinentu. Svou aktivitou přivodili soumrak tehdejších velkých zvířat včetně našich příbuzných neandrtálců.
Jak tito lidé vypadali? Podobně jako my dnes, asi byste je od svých známých nerozeznali. Přesto byli středoevropští lovci mamutů něčím zvláštní: nezvykle velkým rozdílem mezi muži a ženami. Výška mužů často přesahovala 180 cm a byli atletických postav, naopak ženy byly velmi drobné, měřily okolo 155 cm, měly však velmi robustní stavbu těla a širokou pánev. Možná, že slavná Věstonická venuše tak má blíže k realistickému zobrazení tehdejší ženy než nám dnes připadá.
Vládce doby ledové
Před příchodem člověka a ještě několik tisíc let po něm vládl evropským pláním a lesům jeskynní lev - největší dravec doby ledové. Tato dodnes trochu záhadná šelma byla o něco větší a robustnější než dnešní lvi. Dospělí samci vážili 250 kg, samice o něco méně. Živil se mladými mamuty a srstnatými nosorožci, dále lovil zubry, divoké koně, soby a další velké druhy savců.
Jméno jeskynní si vlastně ani moc nezaslouží. Do podzemních prostor snad chodily lvice rodit mláďata a možná se do nich dospělí jedinci v zimě vydávali za poněkud nebezpečnou kořistí - jeskynními medvědy, kteří zde přespávali. To však byla velmi riskantní mise, protože medvěd byl neobyčejně obranyschopná šelma, a tak svou výpravu lev někdy zaplatil životem. Alespoň tomu nasvědčují kompletní lví kostry nalezené občas v podzemí (jeskyně Výpustek či Sloupské jeskyně v Moravském krasu).
Představu o tom, jak tato šelma vypadala, nám kromě kostí poskytují i prehistorické jeskynní malby. Podle nich se zdá, že jeskynní lev měl pruhovanou srst a ocas zakončený štětičkou chlupů. U samců je okolo krku naznačená hříva.
Jeskynní lvi obývali Evropu po několik stovek tisíc let, přežili doby ledové i meziledové, aby definitivně vyhynuli asi před deseti tisíci lety. Zásluhu na tom má zřejmě člověk, pro velké kočky už nebylo na našem kontinentu místo. Poslední evropské lvy lidé vyhubili na Balkáně někdy okolo roku nula. Zda však patřili ke lvům jeskynním, nebo šlo o populace dnešních lvů zatím nevíme.
Přírodovědci velmi dlouho zkoumali zda a jak byl jeskynní lev příbuzný dnešním kočkovitým šelmám. Z pouhé kostry je to totiž obtížné rozhodnout. Znaky na obrázcích pravěkých lovců vedli některé vědce k domněnce, že mohl být nejpříbuznější dnešním tygrům. Rozhodla až moderní genetika. Testy ukázaly, že jeskynní lev je příbuzný dnešních lvů, a to buď jako velmi blízký druh, nebo je jim ještě bližší a jde „jen“ o speciální poddruh. To si ještě zoologové budou muset ujasnit.
Kořist a konkurenti lovců mamutů:
Mamut
Mamut je asi nejslavnější zvíře evropské doby ledové. Před 25 tisíci lety žil hojně v okolí Dolních Věstonic, Předmostí u Přerova i jinde na Moravě a v Čechách. Pak postupně mizí, zřejmě kvůli nadměrnému lovu. Poslední mamuti, zdá se, vyhynuli před čtyřmi až pěti tisíci lety na sibiřském Wrangelově ostrově. I tady je vyhubili lidé.
Medvěd jeskynní
Medvěd jeskynní byl asi o třetinu větší než dnešní medvědi, vážil až 500 kilogramů. Měl obrovitou kulatou hlavu a kratší čenich a jakoby sražený zadek. Tento všežravec nebo spíše býložravec byl v Evropě hojný až do doby před 20 tisíci lety. Zřejmě nebylo pro medvědy a naše předky jeskyní dost. Jeho kosti se nacházejí v evropských jeskyních včetně těch moravských a českých.
Hyena jeskynní
V teplejších obdobích žil v Evropě i druh hyeny. Jeskynní hyeny byly příbuzné hyenám skvrnitým žijícím dnes v Africe.
Nosorožec srstnatý
Další z příslušníků fauny doby ledové, někdy bývají označováni jako „věrní průvodci mamutů“ byl Nosorožec srstnatý. Byla to pořádná zvířata - délka těla mohla dosáhnout až 4,4 metru a výška v plecích přesáhovala 2 metry. Hmotnost největších se tak blížila 5 tunám. I tento druh byl oblíbenou kořistí lidí.
Divoký kůň
V příznivějších dobách patřil k nejhojnějším zvířatům. Po vyhynutí mamutů byl pro naše předky důležitým lovným zvířetem. Dorůstal menší velikosti než dnešní domácí koně a podobal se nejspíše v Asii dodnes žijícímu koni Převalského.
Další druhy z doby ledové u nás
Ve studených obdobích se zde vyskytovala stáda sobů a pižmoňů, na našem území žili i severští hlodavci lumíci nebo zajíc bělák. Dále třeba antilopy saigy. V teplejších dobách pratuři, zubři nebo i obrovský jelen (či spíše daněk Megaceros). Z šelem to byl kromě lva jeskynního například rosomák, polární liška a také samozřejmě medvěd hnědý.
