Srst savců je dokonalý výtvor přírody - svého nositele hřeje nebo ho naopak chrání před horkem, ve vodě mu slouží jako nepromokavý neopren, v dešti nahrazuje pláštěnku. Svou barvou ho maskuje před nepřáteli a v členitém terénu zmírňuje následky nárazů do tvrdých a ostrých předmětů. Ale před pařáty dravců či tesáky a drápy šelem chrání srst svého nositele jen nedokonale. Několik druhů zvířat tento nedostatek vyřešilo svérázným způsobem - místo srsti nosí brnění!
Jedinečná zvířata
Střechovitě se překrývající šupiny už stamiliony let kryjí tělo ryb a v rozmanitých podobách i většiny plazů. Jejich výhoda je zřejmá - jako kroužkové brnění chrání živočicha před zraněním a přitom neomezují jeho pohyb a ohebnost. Právě takové si zvolili jedni z nejzvláštnějších savců na světě, asijští a afričtí luskouni. Jsou tak zvláštní, že pro současných osm žijících druhů zoologové vytvořili samostatný řád luskouni (Pholidota) s jedinou čeledí luskounovití (Manidae) a jediným rodem Manis.
Nerozbitná koule
Šupiny luskounů jsou tvořeny keratinem, tedy stejným materiálem jako např. kopyta koní nebo naše nehty. Luskoun jimi má krytou hřbetní část těla a boky, od špičky čenichu až po špičku ocasu. Aby si chránil i zranitelné břicho porostlé jen tuhou srstí, stáčí se do klubíčka jako náš ježek. Celé tělo ještě omotá svým dlouhým svalnatým ocasem, takže se promění v tvrdou šupinatou kouli. Pokud samice brání mládě, ukryje ho na břiše a stočí se kolem něj. Pevně svinutého luskouna člověk nerozmotá, mnohdy si s ním nevědí rady ani lvi.
Fuj, ten smrdí!
Luskouni se nebrání jen pasivně, dovedou se docela slušně ohánět svým silným ocasem, na němž jsou šupiny opatřené ostrými kýly - může jím tak rozdávat tvrdé a krvavé rány. Stejně nebezpečnou zbraní jsou i dlouhé zakřivené drápy, které mají luskouni na předních končetinách. A někdy dokonce k odvrácení útoku stačí odporně páchnoucí výměšek z řitních pachových žláz, který si nijak nezadá s páchnoucím sekretem skunků.
Užitečné drápy
Dlouhé zakřivené drápy předních končetin jsou určené především k získávání potravy. Luskouni jsou totiž potravní specialisté, živí se výlučně mravenci a termity a drápy mu slouží k trhání jejich pevných staveb. Zemní druhy je používají i k hrabání až čtyři metry hlubokých nor, stromovým druhům naopak spolu s částečně chápavým ocasem usnadňují šplhání. Mají jen jednu nevýhodu - špatně se na nich chodí. Luskouni je proto stáčejí dozadu a došlapují na záprstní klouby nebo se pohybují jen po zadních končetinách a rovnováhu udržují podobně jako klokani ocasem.
Žádaná pochoutka
Luskouni se dnes bohužel ocitli v Červené knize ohrožených druhů a dostal je tam člověk. Loví je pro maso, které je považováno za pochoutku, z jejich šupin vyrábí prsteny, náramky a další předměty, jimž přisuzuje léčivé nebo magické účinky. Druhy z jihovýchodní Asie už jsou tak vzácné, že se jejich lov nevyplatí, do Číny, kde jsou nejžádanější, se proto pašují z Afriky. Každoročně je zadrženo několik pašeráckých lodí, které převážejí buď živé luskouny (ty lze ještě zachránit), nebo jejich maso a šupiny. Poslední „úlovek“ čínských celníků z letošního července byl opravdu kapitální - zadrželi rybářskou bárku, která převážela více než 7,8 tun zmraženého luskouního masa a 1800 kg jejich šupin. Odhady mluví o více než 2080 zabitých luskounech.
Podobnost nikoliv náhodná
Nejznámější potravní specialisté, kteří se živí výlučně mravenci a termity, jsou jihoameričtí mravenečníci. Luskouni s nimi nejsou nijak příbuzní, přesto se jim díky stejné specializaci v mnohém podobají. Stejně jako oni mají dlouhé zakřivené drápy na předních nohách, malou kuželovitou hlavu s úzkým čenichem a v jejich tlamě byste nenašli jediný zub. Tento nedostatek si vynahradili délkou jazyka: největší druhy, afričtí luskouni stepní a velký, ho mohou vypláznout až do délky 40 cm. Dlouhým úzkým jazykem pokrytým lepkavými slinami šmejdí v chodbičkách termitišť či mravenišť a nalepený hmyz vtahují do tlamy. Loví tedy úplně stejně jako mravenečníci. Tento jev, kdy jsou si nepříbuzné druhy živočichů vlivem shodného způsobu života podobné, se odborně jmenuje konvergence neboli vývojové přiblížení.
