Africké mangusty svým štíhlým tělem a krátkýma nohama vzdáleně připomínají naše lasičky. Nejznámější a také nejrozšířenější z nich je nepochybně mangusta žíhaná, jejíž jméno dokonale vystihuje její vzhled - je opravdu nápadně žíhaná příčnými černými proužky. Přestože si mangusty troufají i na ty nejjedovatější hady, nejsou vůči hadímu jedu imunní, uštknutí je může zabít. Jejich jedinou obranou tak je úžasná obratnost a rychlost, s jakou se vyhýbají hadím útokům. Velké jedovaté hady navíc většinou loví společně. Hada napadají ze všech stran, hbitě uskakují před nebezpečnou tlamou, až ho nakonec unaví a některé z nich se podaří mu ukousnout nebo alespoň prokousnout hlavu.
V množství je síla
Mangusty žíhané žijí v rodinných tlupách, které mohou mít až 40 členů. Život ve společenství má pro malá slabá zvířata mnoho výhod. A to nejen při lovu jedovatých hadů. Společnými silami se mnohem snáz ubrání silnějším nepřátelům, jichž mají plno - od velkých šelem po většinu dravých ptáků. Tlupu vede několik vůdčích samic, ale na své podřízené nejsou nijak přísné - všichni členové tlupy se vůči sobě chovají mimořádně přátelsky. Spí společně v jedné ložnici, společně loví a v době rozmnožování dokonce rodí všechny samice v tlupě mláďata najednou, aby se pak o všechna mohla společně starat. Dokonce ani při kojení nerozlišují vlastní a cizí potomky - nakrmí je všechny. Zcela nedávno vědci zjistili, že společný porod má ještě jeden důvod - mláďata, která se narodí dřív nebo naopak později, mají menší šanci na přežití. Ta první mohou ostatní samice zabít, protože v nich vidí konkurenci pro svá dosud nenarozená mláďata, ta později narozená zase nestačí do opuštění hnízda dospět.
Šikovné přední tlapky
Hadi zdaleka nejsou jediná jedovatá stvoření, jimiž se mangusty živí. Kromě štírů a pavouků jsou jedovatí i někteří obojživelníci, především ropuchy, které vyhrabávají ze země. Takovou žábu mangusta před pozřením důkladně tlapkami poválí po zemi, aby z ní setřela jedovatý sekret. Stejným způsobem zpracovává i chlupaté housenky, aby je zbavila nepříjemných dráždivých chloupků. Velice obratně si mangusty počínají také v případě, že najdou hnízdo s vejci. Aby se dostaly k jejich obsahu, uchopí každé vajíčko do předních tlapek, vztyčí se na zadní a pustí ho na kámen, o který se rozbije.
Soukromí učitelé
Rozbíjení vajec či tvrdých brouků, zacházení s jedovatými žábami a štíry, to nemají mangusty vrozené - musejí se to naučit od někoho zkušenějšího. Každá mangustí komunita přitom používá trošku jiné postupy, které si předává z generace na generaci - má jiné tradice. U tak společenských zvířat, jako jsou mangusty, však není učení jen záležitostí matky, ale celé tlupy. Každé mangustí mládě, které doroste do „učňovského“ věku, si vezme na starost jakýsi vychovatel - starší bratr, bratranec či strýc - a učí ho dovednostem potřebným k přežití a získávání potravy. Předává mu přitom postupy, které jsou v tlupě obvyklé, v některé např. učí mládě rozbíjet vajíčka o kámen, v jiné je zvykem vajíčka prokousnout, takže se v ní všechna mláďata učí vajíčka prokusovat. Ještě donedávna se přitom vědci domnívali, že podobný typ učení je vlastní jen primátům nebo třeba delfínům.
Vetřelci
Mangusty se často zdržují v blízkosti lidských sídel, kde nacházejí nadbytek potravy, myšovitých hlodavců a jejich lovců - hadů. Lidé proto jejich přítomnost ve svém okolí vítají. A ze stejného důvodu je vysadili i na místa, kde původně nežily - na Havajské ostrovy, do Austrálie, na Nový Zéland... Měly zde lovit krysy, potkany a hady. Ale člověk míní a mangusty mění. Nepustily se do škůdců, ale do místní fauny, která nebyla na takový vpád neznámých vetřelců adaptovaná. Rychle ji zdecimovaly, mnohé druhy přivedly na pokraj vyhubení nebo je vyhubily zcela.
