Nebezpečné lovy: S foťákem na medvěda

Fotografování divokých zvířat je vášeň. Fotograf je kvůli jedinému záběru ochoten moknout, mrznout, nebo se naopak potit v dusném krytu. A někdy i riskovat vlastní život.

Stalo se to jedno pondělní ráno. Ranní zpěv ptáků přehlušil lomoz a dupot prchající tlupy jelenů. Pak nastalo hrobové ticho, které po chvíli přerušil šramot z rokliny. Sotva patnáct metrů pode mnou přecházela medvědice s mládětem. Náhle se zastavila, začala větřit a rozhlížet se. Ucítila mě, lidský pach ji podráždil a teď hledá jeho původce. Na chvíli jsem strnul, ale když se otočila a vyrazila ke mně, okamžitě mi došlo, že je zle. Během několika sekund jsem byl tři metry vysoko na nejbližším smrku a odtud sledoval, zda medvědice nešplhá za mnou. Stála asi pět metrů od stromu a zuřila. Až když se jí tichým zakňučením připomnělo mládě, začala ho olizovat a po chvíli s ním pomalu sešla po stráni dolů. Přesto jsem se ze stromu odvážil slézt až po další půl hodině. Domů jsem se vracel celý vyděšený, přeskakoval od jednoho smrku ke druhému a vybíral takové, na které bych mohl rychle vyšplhat. A slíbil jsem si, že už nikdy do lesa, kde žijí medvědi, nepůjdu.

Medvědi lákají

Ale už o měsíc později jsem seděl se známým lesníkem v lovecké chatě na Poľaně, u které jsme měli připravenou újeď - návnadu na medvěda. S fotoaparátem v ruce jsem čekal u okna, až se chlupatá šelma objeví. Na stromě zakřičela sojka a v tu chvíli to začalo. Z Bukové hory se vyřítil obrovský medvěd. Leknutím mi vypadl z ruky teleobjektiv, který jsem právě nasazoval na foťák, a s rachotem dopadl na dřevěnou podlahu. Medvěd se zarazil, větřil a podezíravá očka zaměřil na naše otevřené okno. Zůstali jsme jako zkamenělí. Na medvědovi bylo vidět, že je nervózní, zdvihl se na zadní a hluboce zabručel. Dal nám tak najevo, že si svou kořist bude bránit. Rychle jsem cvakl pár záběrů a okno zavřel. To už se medvěd rozeběhl k chatě a my mohli přímo pod oknem sledovat jeho mohutné chlupaté tělo.

fotografií

Lstivá medvědice

Stranou za stromy se skrýval palouk a já na něm najednou zahlédl dva malé medvídky. I tentokrát je to tedy medvědice, která chrání svá mláďata a ukryla je před lidmi. Se žádným medvědem nejsou špásy, ale medvědí máma je zvláště nebezpečná. Jenže fotograf přírody je tvor zvědavý a záběrů chtivý. Chce získat krásné fotografie mláďat, i kdyby ho měla medvědice sežrat.

A tak jsem se odhodlal k riskantní akci. Navzdory varování svého přítele lesníka jsem se vyplížil zadními dveřmi z chaty a hlubokou lesní cestou se plazil na okraj palouku, na němž si medvíďata hrála. Když jsem byl konečně na místě, trochu jsem se zvedl a chystal se zaostřit objektiv. V tom okamžiku se nedaleko mě ozval zuřivý řev. Medvědice mě ucítila, potvora jedna.

Nevzdávám se

Vymrštil jsem se a bezhlavě pádil do chaty, jen se za mnou prášilo. Lesník mi pak prozradil, že po celou tu dobu, co jsem se přitisknutý k lesní cestě plazil k palouku, mě medvědice sledovala. Měl jsem tedy veliké štěstí, že mě nezaskočila dřív a že mě nejdřív varovala svým řevem.

Bylo jasné, že musím zvolit jinou taktiku a strávil jsem dva dny stavbou krytu vysoko na stromě. Na újedi jsem doplnil zásoby potravy, dosypal kukuřici, do koryta dolil melasu. Ale medvědi stále nepřicházeli. Chodil jsem křížem krážem po Poľaně a hledal alespoň nějakou jejich stopu. Sedmý den ráno jsem objevil čerstvý medvědí trus na okraji louky pod mým posedem.

Fotografovy žně

Odpoledne už jsem seděl v krytu na stromě. A v půl šesté večer jsem se dočkal. Z bučiny se vynořila mohutná medvědice a po jejím boku se batolila dvě medvíďata. V tu chvíli jsem dostal strach, nebyl jsem si jistý, zda je můj posed dostatečně vysoko. Ale fotografická vášeň zvítězila, utěšoval jsem se, že dvousetkilogramový medvěd za mnou těžko vyleze. Na okraji louky medvědice mláďata odstrčila a k újedi se vydala sama. Ale medvíďata si z toho nic nedělala, začala dovádět a hrát si jako malé děti. Honila se, prala a fackovala, skákala na sebe a válela se po zemi. Fotil jsem jako o život a zároveň se učil medvědí řeč. Strávil jsem s nimi tři krásné večery a na památku mi zůstaly vzpomínky na nevšední dobrodružství a fotografie, jaké se v zoo jen těžko pořídí.