Na naší planetě stále žijí domorodé kmeny, jejichž příslušníci nikdy nejeli automobilem, neviděli televizi ani žárovku. Z výdobytků civilizace tak maximálně někdy v ruce drželi nůž nebo hrnek. Žijí sami pro sebe, jako před mnoha tisíci lety, fakticky v době kamenné.
Možná jste je zahlédli v televizních zprávách nebo někde na internetu. Nedávno totiž britská BBC odvysílala v seriálu Human Planet takové „setkání“ s dosud žádnými cestovateli či úředníky nekontaktovaným indiánským kmenem v amazonské džungli.
Akta X v pralese
Z letadla snímajícího z malé výšky prales se náhle objeví mýtinka s asi čtyřmi chatrčemi. Kolem nich roste shluk banánovníků a dalších plodin. Pod stromy a na malém prostranství stojí několik postav. Některé míří na letadlo luky. Ženský hlas (mimochodem patří herečce Gillian Andersonové známé jako představitelka agentky Scullyové v seriálu Akta X), který film doprovází vyjmenovává nebezpečí, jež zdejším domorodcům hrozí. A není jich málo!
Smrt z civilizace
Podle zkušeností organizace Survival International, která se snaží domorodcům pomáhat totiž po plném kontaktu s civilizací umírá až polovina příslušníků domorodých kmenů. Většinou na různé pro ně nové choroby proti nimž nemají imunitu. Nemusí jít o nic pro nás závažného, mezi největší zabijáky patří rýma, chřipka a spalničky. Jiné domorodce zničí alkohol a drogy. Další zmasakrují farmáři, aby jim nikdo "nepřekážel" při přeměně pralesa na pastviny. Někdy dokonce během několika desetiletí vymře celý kmen.
Odborníci odhadují, že v pralesích Amazonie na hranicích Peru a Brazílie žije asi patnáct indiánských komunit, s nimiž nebyl navázán žádný styk. U některých známe jména (Iskonahuové, Čitonahuové, Jorové nebo Mačigengové) u dalších ani to ne. Často také část kmene již má nějaké kontakty s "civilizací bílého muže", zatímco další rodiny žijí původním stylem života. To se však lidí z filmu BBC netýká. Žádné příbuzné v civilizaci pravděpodobně nemají.
Jak žijí
Na neznámý kmen přišli antropologové už asi před rokem. Původně na něho narazili strážci pralesa při pronásledování nelegálních těžařů vzácných amazonských dřevin. Podle nich tito lidé hovoří pro nás zcela nesrozumitelným jazykem a nemají ani jméno. Neustále kočují pralesem. Na noc si stavějí chýše z palmových listů a lián, jedí syrovou stravu a jako oblečení používají jen jakési bederní roušky.
Zároveň ale nejsou pouhými lovci. V pralese mají vysazeny v okolí míst, kde se zdržují jedlé plodiny. Takové, o které není potřeba v podmínkách džungle příliš pečovat: banány, papáju, maniok a další. Když se na takové místo na krátkou dobu vrátí, mají tak co jíst.
Dalším zdrojem obživy je lov. Je vidět, že muži nesou luky a šípy. Pravděpodobnou kořistí jsou tapíři, divoká prasata - pekariové, jelínci, velcí hlodavci jako aguti a samozřejmě opice. Kánoe zřejmě nepoužívají (a snad ani neznají), přesto možná loví také ryby. Na čem si však pochutnávají rozhodně, jsou želvy. U některých táborů pozorovatelé spatřili hromady jejich krunýřů.
Nestojí o nás
To je asi tak vše, co o životě těchto lidí víme, nebo si domýšlíme. Jedna z mála věcí, kterou si ale můžeme být jistí je, že si nepřejí žádné kontakty s naší civilizací. Proto střílejí ze svých luků proti letadlům i na cizince, kteří by se zatoulali na jejich území.
Asi vám je jich taky trochu líto, že žijí tak opuštěně a říkáte si, že kdyby viděli všechny vymoženosti moderního života, od vody tekoucí z kohoutku po televizi či internet možná by raději opustili prales, přidali se k nám a zmíněné civilizační výdobytky užívali plnými doušky. Vypadá to logicky, ale historická zkušenost ukazuje, že tomu tak nebývá.
Lidé z pralesa totiž nemají v západní společnosti šanci na lepší život. Jejich znalosti se týkají života a přežití v úplně jiném prostředí než je naše civilizace. V ní jim zbývá maximálně role bezdomovců a žebráků. S ohledem na tyto fakta a na jejich výše zmíněný nedostatek imunity proti naším nemocem je proto moudré nechat je být. Až teprve oni sami zatouží po větší společnosti, najdou si sami cestu jak se z pralesa dostat do naší civilizace. Pak jim teprve bude třeba pomáhat se zařazením do společnosti. Dnes je ale třeba spíše je před stykem s ostatními chránit.
Zaniklá civilizace
Když první Evropané spatřili v 16. století Amazonský prales, rozkládal se na ploše pěti milionů km2. Byl jen řídce osídlen a nepřístupný. Přesto slýchali zkazky o bohatých říších, které se kdesi v džungli skrývají. Hledali je, ale žádnou nenašli. Jediné na co narazili, byly malé skupiny indiánů s luky nebo foukačkami a otrávenými šípy. Celou "amazonskou civilizaci" proto odkázali do říše legend, s tím, že zdejší půda by ani větší množství zemědělců neuživila.
Teprve dnes se ukazuje, že Amazonie nemusí být zdaleka tak neúrodná jak si mysleli. A dokonce, že se v pralese vyskytují ostrovy úrodnější půdy. Podle výzkumů se zdá, že staří indiáni dokázali už před 2000 lety přeměnit jalovou pralesní půdu v úrodnou černozem.
Na rozdíl od dnešních zemědělců, kteří vypalují prales na popel, aby na místě mohli dva až tři roky pěstovat kukuřici a pak se zase stěhují dál do pralesa, totiž postupovali jinak. Také sice vypalovali prales, ale dřevo proměnili na dřevěné uhlí, které zapracovávali do země. Tím se kvalita půdy úplně změnila, ještě nyní po staletích je úrodnější než sousední oblasti.
To těmto lidem umožnilo rozvinout zemědělství a vybudovat lidnatá společenství. Kam se ale poděli? Vše nasvědčuje tomu, že je nepřímo vyhubili Evropané. Nemoci, které přivezli s sebou na Nový kontinent, nepřipravené velké pralesní komunity úplně zdecimovaly. Zbylí indiáni se rozprchli v panice do pralesa a když se objevili první Španělé, vypadala Amazonie zase pustě.
Cesta za Prvními lidmi
Jedno z mála míst, kde se ještě dají navštívit lidé z doby kamenné, jsou pralesy v Malajsii. Autor tohoto článku se za nimi před časem vydal do Národního parku Taman Negara. Na tamější džungli je nejzajímavější její starobylost - údajně existuje bez přerušení 130 milionů let; běhali v ní tedy již dinosauři. Od té doby se zde vyvinulo a přežívá spousta živočichů a rostlin dokonale přizpůsobených prostředí.
Velkým lákadlem Taman Negara jsou však i zdejší domorodci. Dodnes žijí v pralese a už pomalu opouštějí životní styl doby kamenné. Jejich malajsijský název - Orang Asli - znamená Původní nebo První lidé. A je výstižný - domorodci zde žili dlouho před příchodem Malajců.
Hluboké džungle je izolovaly od ostatních, později příchozích obyvatel Malajského poloostrova. Ještě dnes umějí využívat dary pralesa a zatím se obejdou bez vymožeností civilizace. Jeden kmen, Batekové, měl zrovna tábor nedaleko řeky Tembeling tvořící zdejší hlavní dopravní tepnu. "Vesnice" se skládá z malých chatrčí spletených z listí. Střechy už ale "vylepšují" kusy igelitové fólie. Domorodci stále ještě žijí po svém, mezi chatrčemi se muži cvičí ve střelbě z foukačky, ženy a děti se skrývají uvnitř.
Lov na opice
Na dřevěné desce se povaluje několik kratších foukaček. Zkouším jednu koupit, a jde to. Když lovec, který je vyrábí vidí zájem, ptá se, zda nechci vidět i strom Ipoh, jehož jedovatou šťávou se šipky napouštějí. Samozřejmě, že ano. Kousek za vesnicí ukazuje velký kmen, jehož kůra je celá zjizvená. Muž sekne mačetou a ze stromu začne vytékat bílá šťáva. Namočí do ní špičku šipky a od tlumočníka si půjčuje zapalovač. Pak mokrý hrot šipky několikrát protahuje nad plamenem. "A teď bude tak tři měsíce jedovatá. Mám napustit i tvoje?" Při představě možných potíží na letišti s díky odmítám.
Usmrtila by šipka člověka? Lovec odpovídá, že asi ne. Oběť by prý byla pouze pár hodin ochrnutá. Ale menšího tvora - psa nebo opici - šipka zabije. Pak prý stačí jen vyříznout maso okolo rány a uvařit.
Zájem lovce evidentně těší. Nabízí, ať i s přáteli přespíme ve vesnici. "Zítra ráno jdeme na lov a pak si uděláme 'opičí barbecue'," láká. Museli jsme odmítnout. Už po nás sahala civilizace - za dva dny jsme letěli do Evropy. Od té doby mě na hody z ulovených opic už nikdo nepozval.
