Pozůstatky neznámého druhu nártouna nalezli vědci ve starém uhelném dole v Thajsku. Přesněji - našli 18 čelistních kostí, v každé z nich se uchoval jeden až čtyři miniaturní zuby. Podle rozměrů čelistí zrekonstruovali vzhled nového druhu a dali mu odborné jméno Tarsius sirindhornae. Jeho váhu odhadli na 180 gramů, což z něj rázem učinilo největšího dosud známého nártouna, jaký kdy na Zemi žil (do této doby držel rekord nártoun celebeský se svými až 165 gramy, jinak se průměrná váha nártounů pohybuje kolem 100 gramů).
Nový druh nártouna se nepochybně podobal svým současným příbuzným - pohyboval se ve větvích stromů a keřů a byl vynikající skokan. A nejspíš se vyznačoval i stejnou úžasnou pohyblivostí krku a hlavy, kterou dokázal otáčet téměř kolem dokola: o 180 o na každou stranu. Zda tomu tak opravdu bylo, se ale dozvíme jen obtížně, tento nártoun totiž před 13 miliony lety vyhynul.
Objev ovšem postavil vědce hned před dvě záhady. Tou první je četnost kostí. Nártouni vždycky byli - a dodnes jsou - poměrně vzácná zvířata žijící roztroušeně a samotářsky po pralese. Nález osmnácti čelistních kostí na jednom místě je proto téměř zázračný. Druhou záhadu představují zuby dochované v čelistech. Současní nártouni jsou draví - živí se hmyzem a drobnými stromovými živočichy. Mají proto nesmírně ostré zuby. Ale zuby ve fosilních čelistech jsou zaoblené, jakoby obroušené. To by mohlo naznačovat, že se tito vyhynulí nártouni živili nějakou úplně jinou stravou. Otázkou je jakou. Na to mohou odpovědět pouze další nálezy a další zkoumání tohoto druhu.
Nicméně vědci přišli s ještě jednou zajímavou teorií. Dá se předpokládat, že před oněmi 13 miliony lety byl v okolí dnešních uhelných dolů hustý prales. A nártouni, jejichž čelisti vědci objevili, posloužili jako večeře některému z dravých ptáků, kteří tehdejší lesy spolu s nimi obývali. Konkrétně nějaké sově. Protože právě sovy vytvářejí z nestrávených zbytků kořisti vývržky, které obsahují kromě slepené srsti i úlomky kostí (dravci vytvářejí vývržky také, ale jejich trávicí ústrojí zpracuje i kosti, takže ty se v nich neobjevují). Sova, která si pochutnala na nártounech, pak vyvrhla pevně slepený chuchvalec srsti a kostí právě v oblasti dnešního dolu. Tato teorie by vysvětlovala nejen nezvyklé obroušení zubů, ale i to, proč se našly čelisti z tolika nártounů soustředěné na jednom místě.
