Začátkem období křídy před 140 miliony lety vypadal svět zcela jinak než dnes. Superkontinent Pangea se začínal rozpadat na severní prakontinent Laurasii a jižní Gondwanu. A právě v této době se na Zemi objevili první vačnatci. Objevili se souběžně s placentálními savci a překvapivě nikoliv v Austrálii nebo v Jižní Americe, kde žijí dodnes, ale v Asii. Nejstarší nález vačnatce pochází z Číny a je starý 135 milionů let.
Šavlozubý vačnatec
Vačnatci se z Asie brzy rozšířili po celé severní polokouli a ještě dřív, než se Pangea zcela rozpadla, pronikli přes Severní Ameriku do Jižní Ameriky. Ale zatímco na severní polokouli všichni vačnatci během třetihor vyhynuli, neboť neobstáli v konkurenčním boji s placentálními savci (nemají vak, jejich mláďata se vyvíjejí v děloze), v Jižní Americe se jim dařilo. V době jejich největšího rozvoje tu žilo množství druhů od malých býložravců až po obávaného dravce – šavlozubého vačnatého lva thylacosmila.
Most do Austrálie
Poslední velké putování vačnatců se odehrálo přibližně před 55-50 miliony let těsně předtím, než se Gondwana definitivně rozpadla. Tehdy se vačnatci dostali přes Antarktidu do Austrálie, která se vzápětí oddělila od ostatního světa. Od té doby se australští vačnatci nerušeně vyvíjeli bez přítomnosti placentálních savců až do dnešního bohatství druhů. O jejich cestě z kontinentu na kontinent svědčí nejen paleontologické nálezy pravěkých vačnatců v Antarktidě, ale také genetické studie z loňského roku, které dokázaly, že úplně všichni australští vačnatci mají jihoamerické předky.
Území vačic
Když se Jižní a Severní Amerika opět spojila, nastalo další stěhování zvířecích národů. Do Severní Ameriky se však rozšířil jediný druh - vačice virginská. Velcí třetihorní vačnatci v konkurenci s moderními savci neobstáli a vyhynuli, ale téměř sto druhů vačic přivandrovalcům ze severu odolalo a přežilo až do současnosti. Pomohla jim v tom jejich úžasná přizpůsobivost, ale také mimořádně silný imunitní systém: Vačice jsou např. imunní vůči jedu těch nejnebezpečnějších hadů včetně chřestýšů a ploskolebců a osmkrát odolnější vůči vzteklině než psovité šelmy. Svou roli v tom nepochybně sehrála i jejich neuvěřitelná plodnost. Jako všichni vačnatci rodí po velmi krátké březosti málo vyvinutá mláďata, která se vyšplhají do matčina vaku, kde přisátá k mléčné žláze dokončí svůj vývoj. Vrhy 10-13 mláďat nejsou nijak výjimečné, jsou zaznamenány i případy, kdy se narodilo přes dvacet mláďat.
Šilhavý maskot
Nevelké vačice se svou noční aktivitou nepatří k nejvyhledávanějším zvířatům v zoologických zahradách. Přesněji - až donedávna nepatřily. Zájem a popularitu jim zajistila Heidi. Tato vačice virginská se narodila v přírodě v severní Karolíně, ale přišla o matku. Naštěstí se se sestrou Nairou dostala do záchranné stanice, ze které nakonec po delším putování dorazila do lipské zoo. Miláčkem davů se stala v okamžiku, kdy vyšla v tisku její fotografie, málokdo odolal jejímu šibalskému pohledu způsobenému šilháním. A tak, třebaže je Heidi ještě v karanténě a nikdo ji doopravdy neviděl, je Německo zaplavené plyšovými postavičkami s její podobou. Jako pamětník Gondwany se totiž stala maskotem zcela unikátního projektu lipské zoo - tropického pavilonu Gondwanaland, v němž najde svůj definitivní domov. Zastřešený pavilon o rozloze 16 500 m2 už je téměř dokončen a od 1. července tohoto roku bude přístupný veřejnosti. A tam bude konečně možné spatřit Heidi na vlastní oči.
