V každém ekosystému (společenství rostlin a živočichů navzájem propojených) existují tzv. klíčové druhy, které mají zásadní význam pro udržování jeho rovnováhy. V severoamerických prériích jsou tímto klíčovým druhem psouni. Hlodavci z příbuzenstva syslů, svišťů a veverek. Své jméno (podobné mají i v mnoha dalších jazycích, také rodový latinský název Cynomys znamená "psí myš") dostali podle varovného hlasu, který nápadně připomíná psí štěkání.
Polibek na pozdrav
I když si psouni hájí určité teritorium v okolí vlastní nory, přátelí se i se sousedy, navštěvují se a pomáhají si. Jsou vůči sobě velmi kontaktní - když se dva spřátelení psouni potkají, vzájemně se pozdraví polibkem. Členové jednotlivých rodin se společně pasou a střídají se na hlídkách, které v případě nebezpečí varují celé okolí hlasitým štěkotem. Pro různé druhy nepřátel mají dokonce odlišné výrazy, takže všichni poznají, jestli se blíží liška nebo přilétá orel. Jen v jednom případě psouni sousedské vztahy porušují - to když samice kojí mláďata. Pokud se jí naskytne příležitost, vnikne do nory sousedky a její mláďata sežere. Vědci zatím neví přesně, proč to jinak býložraví hlodavci dělají. Možná si kojící samice potřebují doplnit bílkoviny, ale může to také být způsob, kterým likvidují konkurenční strávníky a zabraňují přemnožení psounů v kolonii nad únosnou hranici, kdy už by je prérie neuživila.
Spolutvůrci prérie
Psouni jsou považováni za klíčový živočišný druh prérie - jsou pro její ekosystém nenahraditelní. Je jich hodně, takže tvoří významnou složku potravy pro řadu predátorů - kojotů a lišek, jezevců, lasiček a tchořů, ale i dravých ptáků. Jejich nory využívá mnoho prérijních živočichů - hnízdí v nich kulíci a sovy králičí, ukrývají se v nich hadi a ještěři, využívají je menší šelmy, jako jsou tchoři, lasičky či jezevci. A konečně - psouni jsou doslova pěstitelé prérijních trav. Ve své kolonii udržují pečlivě "zastřižený" trávníček, aby se v něm nemohli skrývat nepřátelé, vykusují nekvalitní byliny, např. různé pelyňky, aby uvolnili místo travinám. Hloubením nor nejen převracejí a provzdušňují půdu, ale zabraňují i její erozi tím, že v ní zadržují vodu, která by jinak bez užitku odtekla a odnesla svrchní úrodnou vrstvu. Nezanedbatelné není ani vydatné hnojení půdy jejich trusem.
Malí a velcí bratříčci
S koloniemi psounů jsou těsně spjati bizoni, kteří se s oblibou pasou v jejich blízkosti. Pomáhají tak psounům udržovat nízký přehledný trávník, ničí náletové křoviny a také důkladně přihnojují prérijní půdu. Ostražití psouni naopak svým varováním upozorňují bizony na blížící se nebezpečí. Bohužel, oba druhy potkal stejný osud: téměř je vyhubil člověk. Bizony střílel často jen pro zábavu, psouny zase hubili farmáři, kteří je považovali za konkurenty domácího skotu. Společně tak zmizela statisícová stáda bizonů i kolonie psounů. Během minulého století se počet psounů snížil o 98 % a oblast jejich rozšíření se scvrkla na pouhých pět procent původní rozlohy.
Geniální stavitelé
Psouni žijí v rodinných klanech, které si budují svůj "hrad": důmyslný systém podzemních nor. Rodinné klany se sdružují do kolonií, tzv. měst, která jsou velká i několik čtverečních kilometrů. Rekord drží psouní město v Texasu, které pokrývalo území o rozloze 65 tisíc km2 a obývalo ho odhadem až 400 milionů psounů.
Lovec psounů
Na lov psounů přímo v jejich norách se specializoval tchoř černonohý, kterého jejich vymizení přivedlo na hranici vyhubení. Posledních několik jedinců odchytili ochranáři a podařil se jim malý zázrak, rozmnožili je v zajetí. Koncem minulého století už mohli být tito tchoři vypuštěni zpět na místa svého původního výskytu.
