Asi dobře víte, že váza, kterou jste slepili, už není taková, jaká byla před rozbitím. Přesto se lidé stále snaží napravovat věci, které sami zavinili. Rádi by tak vrátili na Zemi zvířata, která kdysi s jejich přispěním vyhynula.
Klonování (mamuta)
Dnes máme dvě možnosti, jak "oživit" zvíře, které již zemřelo. První je "obyčejné" klonování. Pro připomenutí: Vezme se jádro zachovalé tělní buňky a dá do prázdného vajíčka stejného nebo blízce příbuzného druhu. Takto upravené vajíčko se vloží do samice a ta pak porodí mládě, vlastně identický klon zvířete, z něhož pocházela původní tělní buňka. Problém je, že abyste něco takového dokázali, musíte mít neponičenou tělní buňku zvířete, které chcete oživit. To je u vyhynulých zvířat velmi obtížné. Vědci sice stále doufají, že se jim podaří nalézt na dalekém severu tak dobře zmraženého mamuta, že se jeho buňky zachovaly nepoškozené. Bohužel to však není příliš pravděpodobné.
Pomůže slonice?
Druhou možností je vzít genetický materiál blízce příbuzného druhu, v případě mamuta je to slon indický, a jeho geny upravit tak, aby z nich vznikl mamut. Zní to trochu šíleně, ale není to nemožné. Víme totiž, jak a kde se geny mamuta a indického slona liší. Na těchto místech by stačilo pouze upravit ("zmamutovatět") sloní genetickou informaci a upravenou "mamutí" buňku vložit do sloního vajíčka. Výsledkem by měl být narozený mamut.
Tato metoda je téměř v možnostech současné vědy. Není sice pravděpodobné, že by genetikové dokázali mamuta oživit do roku 2015, jak nedávno ohlašovali, avšak během jednoho či několika desetiletí asi ano.
Dočkáme se vakovlka?
Zvířetem, o kterém se v souvislosti s klonováním mluví skoro stejně často jako o mamutech, je tasmánský vakovlk. Přestože to byl příbuzný klokanů, velikostí i tvarem těla se skutečně vlkovi na první pohled podobal. Dospělý měl tělo až 130 centimetrů dlouhé a k tomu klokanovitý ocas. V tlamě, kterou dokázal neuvěřitelně rozevřít (až skoro do roviny), bylo 46 zubů, tedy více než u moderních šelem. Zbarven byl žlutošedě nebo žlutohnědě s příčnými pruhy.
Byl to přizpůsobivý dravec, který se dokázal z klokanů, jež lovil po miliony let, přeorientovat i na ovce dovezené bílými farmáři. To se mu stalo osudné. Poslední vakovlk byl přírodě chycen roku 1933. V září 1936 uhynul poslední exemplář v zoo. Od té doby nemáme žádné stoprocentně důvěryhodné svědectví, že by ho někdo spatřil.
Ďábel a vlk
Mezitím se tento tvor stal ikonou tasmánských (a australských) ochránců přírody. Existuje proto velká snaha o jeho oživení. Není to beznadějné. Tím, že vyhynul nedávno, nalézá se v kostech z muzejních sbírek celkem zachovalá DNA. Přesto čeká na vědce řada překážek. Jednu už snad mají vyřešenou. Přestože vakovlk vypadá unikátně, existuje dostatečně příbuzný druh, který by mohl být vhodným náhradním rodičem. Je to populární tasmánský ďábel. Je sice o dost menší, ale protože vačnatci rodí úplně maličká mláďata, která dorůstají až v matčině vaku, nemělo by to vadit.
Kam s nimi?
Pokud by se podařilo oživit mamuty a vakovlky byl by to teprve počátek. Stejně jako se ve slepené váze musí udržet voda, oživená zvířata budou potřebovat ke spokojenosti prostor v přírodě. A sehnat místo pro "nějaké to stádo mamutů", bude možná ještě složitější než samo klonování.
O mamutech
Mamuti patří k nejprobádanějším vyhynulým zvířatům. Známe i mnoho jejich genů. Například tak víme, že byli blízce příbuzní dnešním asijským slonům. Dokonce natolik, že asijští sloni k nim mají geneticky blíže než ke svým africkým bratrancům.
Dále známe některé geny ovlivňující zbarvení jejich srsti. Naznačují, že mamuti nemuseli být všichni tmaví, ale že se pravděpodobně vyskytovali jedinci rezaví nebo i velmi světlí, možná až bělaví.
