Irbise mnoho lidí označuje za nejkrásnější kočku světa. Její krása je ale účelová, pomáhá této vysokohorské šelmě přežívat v jednom z nejdrsnějších prostředí světa.
Tato velká kočka je známá také pod starším názvem sněžný levhart. Ale i když se mu v mnohém podobá, není s ním nijak příbuzná. Vědci ji dnes řadí do samostatného rodu Uncia, její české jméno je irbis horský. Jeho domovem jsou nejvyšší hory světa, v nichž se s obratností kamzíků pohybuje po skalních srázech ve výškách až 6000 m. Tomuto drsnému nepřátelskému prostředí je dokonale přizpůsoben - před krutými mrazy ho chrání dlouhá hustá srst, široké osrstěné tlapy mu jako sněžnice umožňují snadný pohyb v hlubokém sněhu, zatímco na skalních srázech zabraňují uklouznutí. Silné zadní končetiny jsou delší než přední, díky tomu je irbis vynikající skokan, který je schopen jediným skokem překonat vzdálenost až 15 m. Světlá skvrnitá srst ho mezi skalami maskuje před zraky nepřátel a sám se navíc po horách pohybuje tak skrytě, že o jeho přítomnosti vypovídají jen stopy, které zanechává ve sněhu.
Zrádná kožešina
Irbis je označována za nejkrásnější kočku světa •
shutterstock.com
Irbis horský (Uncia uncia) nemá v Himálaji, Pamíru a Altaji přirozeného nepřítele. A dokud místní lidé věřili, že nejvyšší vrcholy hor jsou sídlem bohů, které není radno rušit, měli irbisové hory sami pro sebe. Ale s postupující civilizací a také s úbytkem sněhu způsobeným globálním oteplováním začali pastevci se svými stády domácího skotu pronikat i do nejodlehlejších horských dolin a vytlačovat z nich kozorožce a další přirozenou kořist irbisů. Ti dnes proto z nouze často loví domácí zvířata, což vede ke konfliktům mezi vzácnými šelmami a lidmi. Pytláci navíc pronásledují irbise pro jejich nádhernou hustou kožešinu, která je žádaným zbožím na černém trhu, či pro jejich kosti a další orgány, jimž tradiční čínská medicína připisuje téměř nadpřirozené účinky.
Narušitelé hranic
Už od roku 1973 jsou irbisové zařazeni jako kriticky ohrožený druh do Červené knihy ohrožených zvířat, ale jejich skutečná ochrana je mimořádně obtížná. Oblast, kde žije roztroušeně posledních asi 4500 až 7500 irbisů, má rozlohu téměř dva miliony kilometrů čtverečních a zahrnuje území dvanácti států, jejichž hranice irbisové volně přecházejí. Posledních několik desetiletí se proto organizace zaměřené na ochranu irbisů zabývají především mapováním jejich stezek a sledováním jejich způsobu života, aby bylo možné vymezit, jak velká území potřebují tyto šelmy k obživě, jaké mají migrační zvyky, jak často přicházejí do kontaktu s lidmi a jak před nimi ochránit domácí skot.
Kočky bývají samotářské •
shutterstock.com
Těžký život zoologa
Představte si, že byste chtěli zmapovat cesty obyčejné domácí kočky. Občas se přijde domů najíst, ohřát se, ale někdy je celé dny a noci venku a vy netušíte kde. A tak přestože se kočka nevyhýbá lidem a žije v prostředí, které je stejně schůdné pro člověka i pro ni, dalo by vám to notně zabrat. Irbisové jsou na rozdíl od domácích koček mimořádně ostražití, lidem se vyhýbají a ještě ke všemu žijí v místech, kde se bezpečně pohybují jen kamzíci a horolezci. Většina pozorování irbisů byla proto až donedávna nepřímá - terénní zoologové nachodili kilometry a kilometry v mrazu a sněhu po neschůdných horách a byli odkázáni jen na stopy a náhodná setkání.
GPS a fotopasti
I dnes musejí týmy zoologů překonávat nástrahy velehor a pracovat v místech, kam dosud civilizace nevkročila. Ale se sledováním vzácných šelem jim pomáhá moderní technika. Mapování stezek a rozsah loveckého území, které šelma potřebuje ke své obživě, dnes za vědce provádí družicový navigační systém, který sleduje jednotlivce opatřené vysílačkou. S konkrétními jedinci se vědci seznamují pomocí fotografií pořízených tzv. fotopastmi - kamerami či fotoaparáty skrytými v blízkosti zvířecích stezek, jejichž spoušť je citlivá na pohyb a závěrka se spustí v okamžiku, kdy tudy prochází nějaké zvíře. Moderní infrakamery jsou dokonce schopné zachytit je i v noci. A protože každý irbis má trochu jiný vzor skvrn, mohou vědci rozlišovat konkrétní jedince, což bylo podle stop prakticky nemožné. To jim umožňuje např. odhadnout hustotu populace na určitém území nebo vzájemné sociální vztahy mezi jednotlivými zvířaty.
Malá napodobenina irbise
Irbis není jediná kočka, která se přizpůsobila životu ve velehorském prostředí - má svou obdobu i mezi malými kočkami. Tím otužilcem je druh známý pod českým jménem manul (Otocolobus manul). I když se areál jejich rozšíření značně překrývá, nijak si nekonkurují. Manul nevystupuje do takových výšek jako irbis, žije ve výškách do 4000 m a dává přednost spíš stepním až polopouštním lokalitám. Také jeho kořist je zcela odlišná: Protože je velký asi jako domácí kočka, živí se hlavně drobnými horskými hlodavci a zejména pikami. Dnes ho proto kromě pytláků, kteří ho loví pro jeho krásnou kožešinu, ohrožují i pastevci - třebaže nepřímo. Považují totiž býložravé piky za konkurenty svých stád a tráví je. Otrávené piky pak přinášejí zkázu i svým predátorům, manulům.
