Plesiosauři (jejich jméno znamená blízcí ještěrům) s dlouhatánským krkem a čtyřmi velkými ploutvemi patřili k vládcům druhohorních moří. Vědci se donedávna domnívali, že se "rodinný život" těchto tvorů podobal dnešním mořským želvám. Tedy že samice vylézaly na břeh, kde nakladly velké množství vajec, o která se dále nestaraly. Když však v útrobách 78 milionů let staré zkameněliny 4,7 metru dlouhé samice plesiosaura nalezli metr a půl dlouhé vyvinuté embryo, vzala tato teorie za své.
Nález dokazuje, že plesiosauři nekladli vajíčka, ale podobně jako delfíni rodili do vody živá mláďata. Mládě plesiosaura při narození měřilo skoro třetinu velikosti matky, bylo tedy obrovské. Tak velké novorozence dnes mají zvířata, která žijí ve větších skupinách a o potomky se pečlivě starají. Rodinný život plesiosaurů proto nejspíš také připomínal dnešní delfíny, slony či primáty.
Spor o vejce
Otázka živorodosti plesiosaurů přitom už nějakou dobu vědce rozdělovala, někteří totiž na základě počítačových modelů plesiosauřích těl dospěli k názoru, že tito tvorové byli příliš těžkopádní, aby se vyplazili na břeh a nakladli tam vejce. Logicky proto museli rodit živá mláďata. Další odborníci tuto myšlenku s poukazem na dnešní mořské želvy- také na souši neobyčejně nemotorné a zranitelné - odmítali.
Vědci přitom kolem řešení sporu chodili řadu let. Fosilie těhotného plesiosara byla objevena už v roce 1987 v Kansasu a už řadu let zdobí druhohorní expozici losangeleského muzea. Ostatky skoro pětimetrové samice byly vtisknuté do 12 oddělených bloků, na nichž dlouho nikdo důkladně nezkontroloval pozici kostí. Teprve nedávno začali provádět podrobný výzkum zvířete Frank Robin O' Keefe z Marshallovy univerzity v Západní Virginii a ředitel muzea Luis Chiapp. Při sestavování kostí si všimli, že dvě desítky obratlů, ramenní, pánevní a další kosti patří výrazně menšímu jedinci. Nemohlo jít o spolknutou kořist, protože kosti mláděte nenesly jediný škrábanec od zubů a také plod nebyl ještě zcela vyvinutý.
Vyhynuli bez potomků
Plesiosauři (česky se jim také někdy dříve říkalo plavnoještěři) patřili k nejznámějším druhohorním plazům. Měli (většina druhů) zavalité tělo, dlouhý krk zakončený malou hlavou plnou zubů uzpůsobených k lovu ryb a čtyři veslovité končetiny, které se mohly samostatně pohybovat. S jejich pomocí pravděpodobně dokázali rychle plavat i stát na místě jako vrtulník. Jejich pohyb se tak nepodobal žádnému dnes žijícímu známému mořskému živočichovi. Největší z nich dorůstali až dvacet metrů (většinu z toho však tvořil dlouhý krk). Obvykle byli ale podstatně menší, okolo pěti až deseti metrů.
I když plesiosauři byli velkými predátory, měli řadu nepřátel. Zřejmě se stávali častou kořistí příbuzných krátkokrkých pliosaurů, velkých ichtyosaurů, mořských krokodýlů i žraloků.
Plesiosauři byli jednou z nejúspěšnějších skupin plazů, žili po celé období druhohor (v časovém rozmezí před 245 až 65 miliony let), v podstatě souběžně s dinosaury, kterým však nebyli nijak zvlášť příbuzní. Vyhynuli spolu s nimi při velkém vymírání na přelomu druhohor a třetihor.
Na rozdíl od dinosaurů, po kterých zůstali na Zemi alespoň ptáci, plesiosauři vyhynuli bez potomků. Alespoň tedy, pokud nedoufáme, že někde přežívají dodnes, třeba ve skotském jezeře Loch Ness jako tamní příšery. To je ale bohužel velmi nepravděpodobné.
