Až do doby asi před dvanácti tisíci lety totiž vypadal Flores jako vyhlídková zoo, kde žili varani komodští spolu s ještě většími plazy, obřími želvami a krysami velkými jako menší ovce. Vedle nich žili na ostrově primitivní sloníci stegodoni velcí asi jako poník a také trpasličí lidé - hobiti. Ti se vyhýbali varanům a vše ostatní lovili.
Potom tento zvláštní svět přestal existovat. Většina ostrova vyletěla před asi 12 tisíci lety při sopečném výbuchu do vzduchu. To byl zřejmě definitivní konec hobitů i dalších tvorů na Flores včetně moderních lidí, kteří se zde také usídlili. Na tamní podivuhodná zvířata se zapomnělo a trpaslíci přežívali jen v legendách domorodců.
Skuteční půlčíci
To vše se změnilo, když před několika lety objevili archeologové na Flores pozůstatky maličkých asi metr vysokých "lidiček", kterým dali v žertu jméno hobiti. Pozoruhodné bylo, že kosti a nástroje byly staré jen asi 15 tisíc let. Vědci si původně mysleli, že se jednalo o nějaké nemocné trpasličí lidi. Brzy však rozpoznali, že jde o nový lidský druh.
Floreští lidé byli vysocí asi jeden metr, tedy zhruba do pasu dospělého muže, vskutku půlčíci. Měli delší ruce, kratší nohy a malou hlavu s obličejem, který nebyl lidský, ale ani opičí. Nebyl protažený dopředu s mohutnou tlamou, ale plochý a schovaný pod čelem. Hlava velikosti grapefruitu skrývala malý, ale výkonný mozek.
Hobit vyráběl kamenné nástroje a lovil tamní trpasličí slony a obří krysy. Do dneška objevili v jeskyni Liang Bua jednu asi 15 tisíc let starou nekompletní kostru s lebkou a několik kostí patřících nejméně šesti jiným jedincům.
Chytří. Ale jak?
Vědci zkoumali nalezenou hobití lebku pomocí počítačové tomografie. Rekonstrukce mozku ukázala, že jde o nový druh, který nebyl blízce spřízněn s dnešními lidmi. Takový mozek dosud nikdo neviděl. Byl sice malý, ale výkonný. Je pravděpodobné, že v přežívání hobitům pomohly i některé jeho zvláštnosti: velký spánkový lalok, který jim mohl pomáhat při určování objektů v okolí a podporoval paměť i zpracování emocí a zvuků, a velmi vyvinutá přední část mozkovny. Tato oblast je u lidí velmi důležitá pro plánování dopředu a pro vyvíjení iniciativy.
Podivuhodná byla také chodidla hobitů. Stejně jako u dnešních lidí i jejich palec ležel v ose s ostatními prsty a chodidlo mělo vyvinutou klenbu. Jenže hobitovo chodidlo se i dost lišilo: mělo délku 20 centimetrů, tedy bylo značně delší, než jaké by měl moderní člověk vysoký jeden metr. Proporce mělo spíše jako u šimpanze nebo u dávno vymřelých australopitéků: prsty byly dlouhé a zakřivené, palec naopak krátký a široký. Taková noha se sice hodila k chůzi, nikoliv však k běhu. Tomu by napovídal i nízký nárt.
Potomci australopitéků?
Když archeologové poprvé nalezli hobita, nevěděli vůbec, co je zač. Někteří se domnívali, že jde o zmrzačeného trpaslíka našeho druhu, jiní, že předky těchto tvorů byli starobylí lidé vzpřímení, kteří se z nějakého důvodu na ostrově Flores zmenšili a přežili až skoro do současnosti.
Zkoumání hobitích chodidel a mozku však ukazuje, že původ těchto trpasličích lidí je mnohem starší. Favoritem na předka hobitů se tak stali australopitékové. Tito malí - zhruba metr vysocí - tvorové. Žili a lovili v Africe zhruba před třemi miliony lety. Pohybovali se po zadních končetinách a používali a vyráběli primitivní kamenné nástroje. Předpokládalo se, že již dávno vyhynuli a přepustili místo našim předkům. Možná však kdysi vyrazili za dobrodružstvím do Asie a na ostrově Fores přežívali až do nedávné katastrofy.
Setkání s hobitem
Hobiti byli dlouhodobě úspěšní a vyhynuli vlastně jen kvůli nešťastné náhodě, když Flores postihla sopečná katastrofa. Jinak mohli přežít v hojném počtu. Představa, že by se tak stalo a hobiti se s námi setkali je jako ze sci-fi románu. Jak bychom se na ně dívali? Zavřeli bychom je do klecí, nebo by se stali normálními občany, jezdili s námi v autobusech a měli třeba i volební právo?
Škoda, že se s hobity už nesetkáme. Pro fantasty a milovníky záhad je zde však jedna naděje. Místní pověsti vyprávějí o černých chlupatých trpaslících, kteří vyhynuli teprve před pár stoletími, když na ostrov přišli nizozemští kolonizátoři. Nazývají je Ebu Gogo, což se prý dá přeložit jako "pramáti, která všechno sežere". Tato malá, dlouhoruká stvoření údajně šplhala po stromech a dorozumívala se jakýmsi primitivním jazykem. Někteří domorodci věří, že se Ebu Gogo ukrývají kdesi v džungli dodnes...
