Důvodem je šetření energií - námaha vynaložená při lovu musí být úměrná úlovku. Jinak řečeno, úlovek musí nejen nahradit energii, kterou lovec spotřeboval při lovu, ale musí mu dát ještě něco navíc.
Příběh první
Na ledové kře nedaleko Antarktidy odpočívá osamělý tuleň. Když se poblíž vynoří hlava zvědavé kosatky, nevěnuje tomu příliš pozornosti - uprostřed své kry se cítí před mořskými dravci v bezpečí. Z vody vykoukne druhá kosatka a věnuje dlouhý zkoumavý pohled tuleni. Vzápětí se objeví další - a také ona se vynoří natolik, aby mohla prozkoumat situaci. Tuleň se stále nehýbe. Kosatky se vzdálí a zmizí pod hladinou, kde se sešikují a v jedné řadě vyrazí ke zdánlivě beznadějnému útoku. Jenže útok je přesně vyměřený - synchronizovaně narážejí do okraje kry a rozhoupávají ji. Znovu a znovu útočí na kru, svou vahou odlamují z jejího okraje velké kusy ledu, prudce šplíchají na rozhoupaný led záplavy vody. Tuleň začíná po zmenšující se kře klouzat sem a tam, až ho jedna z mohutných vln spláchne přes okraj. Jeho osud je zpečetěn.
Vybíravé kosatky
Neobvyklý způsob lovu populace antarktických kosatek upoutal vědce už v roce 2009. Dokonce tak, že začali uvažovat, jestli kosatky specializující se na srážení tuleňů z ledových ker nejsou samostatným druhem. Studovali je proto dál a letos na jaře přišli s překvapivým zjištěním. Kosatky při svém průzkumném vynoření nestudují jen kru, ale také odpočívajícího tuleně. Nezajímá je totiž každý, loví téměř výlučně jediný druh, a to tuleně Weddelovy, přestože tito tuleni tvoří pouhých 15 % z celkové populace antarktických ploutvonožců. Proč se specializovaly právě na tento druh, je ale prozatím záhadou.
V množství je síla
Spolupráce při lovu není jen výsadou kosatek, právě naopak, společný lov, při němž si lovci rozdělují úkoly (a následně i kořist), využívá obrovské množství zvířat. Výhoda je zřejmá - několik lovců udolá i mnohem větší, silnější nebo rychlejší kořist, aniž by riskovali život nebo je to stálo příliš mnoho energie. Dokonale zorganizovaný lov mají např. lvice nebo šimpanzi. Při lovu se jeden či dva lovci ukryjí v záloze a čekají, až jim kolegové kořist nadeženou. Většinou tak loví kopytníky, kteří jsou příliš rychlí, a dlouhá štvanice by lovce zbytečně vyčerpávala. Šimpanzi (nebo např. paviáni) si takto nadhánějí i jiné druhy opic a svou loveckou taktiku si předávají z generace na generaci.
Ptáci i pavouci
Lov jednotlivých ryb rozptýlených ve vodě je značně pracný a neekonomický, kormoráni či pelikáni se proto při lovu seřadí do půlkruhu a hlučným plácáním křídel ryby plaší, shánějí do houfu a ženou na mělčinu, kde je snadno nabírají do zobáku. Podobnou "rybářskou síť" vytvářejí ze svých těl a vypouštěných bublin i delfíni či keporkaci. Draví ptáci obvykle žijí samotářsky, ale výjimka potvrzuje pravidlo - káně Harrisovy lovící v kaktusových houštinách si také rozdělují úkoly - některá proletují houštinami, v nichž hledají drobné hlodavce či králíky, plaší je a vyhání, a další káně na ně číhají na okrajích houštin, kde je snadno uloví. Existují dokonce i společenští pavouci, kteří spřádají obrovské sítě, do nichž uloví i značně velkou kořist. Na jejím udolání se podílí celá skupina pavouků a celá skupina pak na ní i hoduje.
Příběh druhý
V tůni se prohání hejno ryb a pátrá po potravě. Tu některá spolkne komáří larvu, tu jiná sebere na dně pomalu lezoucí larvu vážky. Mezi omšelými, řasou zarostlými kameny se mihlo cosi růžového. Jedna z rybek to zahlédla a připlula blíž. Zdá se, že se zpod kamene vynořila žížala a teď se svíjí na světle. Nelze otálet, rybka sebou mrskla a vrhla se po žížale. A rázem zmizela. Její nečekané zmizení by zůstalo záhadou nebýt toho, že se nejbližší řasami zarostlý kámen pohnul a na místě, kde se před chvilkou svíjela žížala, se objevilo malé pátravé oko. Při bližším pohledu lze v kameni rozpoznat plochý želví krunýř, z něhož vyčnívá dlouhý krk a mohutná hlava. Želva polkne, znehybní a pomalu otevře širokou tlamu s ostrými čelistmi. V tlamě se opět svíjí lákavý růžový červík, který vábí do pasti další neopatrnou rybku.
Zrádné návnady
Dravé severoamerické kajmanky jsou mizerní plavci, jsou příliš těžké na to, aby pronásledovaly ryby. Ale ani to nepotřebují - ryby jim vplouvají přímo do tlamy. Jazyk těchto velkých sladkovodních želv totiž vypadá jako malý růžový červ, dojem ještě umocňuje to, že jím želva pomalu kroutí sem a tam. Která rybka by odolala. Podobné návnady využívá celá řada dalších živočichů. Všichni se vyznačují tím, že jsou ve svém prostředí dokonale maskovaní a nápadná je jen ta část, která připomíná kořist. Ploskolebci (hadi z příbuzenstva chřestýšů) nebo australští smrtonoši mají krátký štíhlý ocásek, který je na rozdíl od zbytku těla nápadně barevný. Had sám dokonale neviditelný v listí kroutí špičkou ocásku před svou tlamou, připravený k bleskovému výpadu. Když se přiblíží zvědavý hlodavec, žába či pták dychtivý sezobnout červíka, vyrazí po něm otevřená hadí tlama se vztyčenými jedovými zuby.
Ryby s udicí
Mořští ďasové si věru zaslouží své jméno. Asi tři sta druhů ryb této skupiny spojuje bizarní až děsivý vzhled a neúměrně velká hlava, která je prakticky celá tvořena bezednou tlamou. Druhy z mělčích vod téměř neplavou, jejich ploutve jsou uzpůsobené spíš ke kráčení a lezení po dně. Ale ani hlubinné druhy plovoucí ve volné vodě nejsou zrovna skvělí plavci. Přesto potřebují věčně hladoví ďasové naplnit svůj nenasytný žaludek mnohem rychlejšími a obratnějšími rybami. Příroda je k tomu vybavila pro ryby neobvyklou loveckou pomůckou - udicí. Ryby samotné jsou skvěle maskované, hlubinné druhy pak kryje věčná tma. Jejich udici tvoří prodloužený první paprsek hřbetní ploutve, který bývá zakončen jakýmsi praporkem - návnadou, jíž ryba vábivě třepotá před svou tlamou. Aby byla tato udička vidět i u hlubinných ryb, tak ve tmě svítí. Šupinatý rybář trpělivě čeká, až se nějaká zvědavá rybka připlave podívat na udičku zblízka a pak mu jen stačí otevřít dokořán tlamu a vzniklým podtlakem ji nasát.
Příběh třetí
Malpa plavá, která byla "znovuobjevena" v roce 2006, je mimořádně vzácný a kriticky ohrožený druh (zbývá jich asi 180), zoologové mu proto věnují soustavnou pozornost. Díky tomu se jim letos na jaře podařilo sledovat tyto malpy při naprosto neobvyklém způsobu lovu termitů, který vědci popsali jako "tři kroky k úlovku: Poplácej, zavrtej a sněz!" Malpy totiž nejprve plácají dlaněmi na stěny termitiště, pak si ulomí větvičku a krouživým pohybem ji zavrtávají dovnitř. Ven ji vytáhnou obalenou termity, ty sežerou a postup opakují. Vědce to tak fascinovalo, že vylezli na strom k termitišti a tento postup vyzkoušeli sami. Přesvědčili se tak, že plácání na stěny termitiště skutečně hmyz vyplaší, takže se ho na větvičku nachytá mnohem víc. Krouživý pohyb větvičky sice úlovek nezvyšuje, přesto má svůj význam - zabraňuje jejímu zlomení při pronikání pevnou stěnou termitiště, takže ji malpa může použít opakovaně.
Používání nástrojů
Používání nástrojů je mezi zvířaty mnohem rozšířenější, než by si většina lidí myslela. Zcela běžně je používají naši nejbližší příbuzní šimpanzi - podobně jako malpy loví termity a mravence na větvičky, které zapichují do jejich hnízd (i když bez poplácání a zavrtávání), nedosažitelnou potravu si přitáhnou větví nebo jiným nástrojem, který mají k dispozici, případně si ho z dostupných materiálů vyrobí. Totéž zvládají i mnozí ptáci - nejúspěšnější v tom jsou vrány novokaledonské, ale např. i galapážské pěnkavy si vypomáhají ostrým kaktusovým trnem, na který napichují larvy skryté ve dřevě. Mořské vydry si pro změnu nosí pod paží vlastní kovadlinu - vhodný kámen, který si na hladině položí na hruď a rozbíjejí o něj schránky ježovek, kameny někdy využívají i afričtí supi: házejí je na uloupená vejce, aby je rozbili. Protože ale nemají moc dobrou trefu, občas se uchylují k tomu, že vejce vynesou do výšky a pustí ho na zem. Podobným způsobem zdolávají i tvrdé krunýře želv.
Zrádný stín
Nehybně číhající volavky s esovitě stočeným krkem můžete vidět i u nás. Jejich ostrý zobák jim slouží jako harpuna - když se na dosah přiblíží neopatrná rybka, volavka prudce narovná krk a zobákem rybu nabodne. Někdy se ale dost načeká, ryby se k ní přiblíží spíš náhodou. Africká volavka černá tak trpělivá není, a tak se snaží ryby do své blízkosti přilákat. Počíná si přitom velmi rafinovaně - z křídel vytvoří nad hladinou jakousi stříšku, která vrhá na vodu stín. A protože ryby se s oblibou ve stínu ukrývají, připlouvají volavce doslova "pod nos". Tedy - pod zobák.
Střílející ryba
Drobná rybka obývající sladké a brakické vody jihovýchodní Asie má na patře úzkou rýhu a na rybu nezvykle dlouhý štíhlý jazyk. Přitisknutím jazyka k patru vytvoří v tlamě úzkou rourku fungující jako indiánská foukačka. Nevystřeluje jí však šipky, ale prudkým stažením skřelí z ní vystříkne tenký proud vody. Rybka se proto česky jmenuje střikoun lapavý - sestřeluje totiž tímto způsobem hmyz sedící na vegetaci nad hladinou. Přesný odhad vzdálenosti střikounovi umožňují dopředu směřující oči, přesto se svému umění musí učit, lom světla na rozhraní vody a vzduchu totiž míření znesnadňuje. Zkušený dospělý stříkoun pak je schopen sestřelit mouchu na vzdálenost až 1,5 m, případně i větší.
Plivači lepidla
Drápkovci jsou prastarým živočišným kmenem, který žije na Zemi v nezměněné podobě již 500 milionů let. Svým až 15 cm dlouhým tělem s množstvím panožek zakončených drápky připomínají jakési podivné stonožky (patřící však do kmene členovců). Obývají vlhké lesy tropického pásu kolem celé Země. Jsou to plíživí noční lovci číhající na hmyz a další drobné bezobratlé, které loví originálním způsobem. Z přeměněného páru panožek na přední části těla vystřelují na oběť až na vzdálenost půl metru proud lepidla - lepkavých slin, které hmyzu slepí končetiny a znemožní mu útěk. Drápkovec pak kousnutím vpraví do jeho těla prudký jed, který zároveň slouží jako trávicí šťávy a začne oběť rozkládat.
