Ptáka dodo možná znáte i pod nesprávným, nicméně dobře zapamatovatelným jménem: blboun nejapný. Byl to veliký nelétavý pták, který po milionech let vývoje na opuštěném ostrově doplatil na setkání s lidmi někdy na počátku novověku. Před člověkemi neutíkal, a nechal se tedy klidně zabít.
Vděku se za to moc nedočkal: Slovo dodo pochází zřejmě z portugalštiny, kde znamená malý hlupák, tedy hlupáček. Zmizel ze světa tak rychle, že se dodnes vědci přou, jak vlastně vypadal, co jedl a jakým způsobem žil.
Jaký byl dodo?
Přitom o něm máme celou řadu očitých svědectví. Pták dodo byl prý vysoký asi tři čtvrtě metru a - to je další neuvěřitelná informace a pravděpodobně omyl - vážil prý 22 kilogramů. Jeho zobák měřil 23 centimetrů, byl mohutný, hákovitě ohnutý a podle holandských námořníků prý s ním dokázal velmi silně klovat.
Dlouho vědci nevěděli ani z jakého ptačího druhu se dronte vyvinul. Nakonec moderní věda i za použití analýzy DNA potvrdila, že patřil mezi holuby a byl příbuzný druhům žijících v jihovýchodní Asii.
Pták - hnusňák
Ani proč tak rychle dronte mauricijský vyhynul, není zcela jasné. Původně se vědci domnívali, že obří nelétavé holuby lidé prostě snědli. Jenže jejich maso mělo údajně odpornou chuť. Holandští osadníci dokonce dali dodovi přezdívku Walgvogel tedy něco jako pták - hnusňák.
Zdá se, že doda spíše než lidé vyhubila zdivočelá domácí zvířata. K jeho vymizení přispěly nízké rozmnožovací schopnosti (hnízdil na zemi a měl pouze jediné vejce) a masové kácení madagaskarských lesů, které kolonisté měnili na třtinové plantáže.
Tlouštík? To sotva!
Pták dodo možná ani nebyl tak tlustý a nemotorný, jak se dříve tvrdilo. Lidé, kteří je viděli, odhadovali jeho váhu na padesát liber, tedy asi 22 kilogramů, tolik však - jak dnes dobře víme - váží podstatně větší jihoamerický pštros nandu.
Podle nových vědeckých odhadů byl dodo těžký jen něco přes deset kilo, maximálně prý necelých 17 kilogramů. Tedy ne o mnoho více než krocani nebo labutě. Proč ale lidé, kteří ho viděli na vlastní oči, tvrdili, že byl o tolik těžší? To je opravdu záhada, třeba přeháněli, možná ptáci v zajetí přehnaně tloustli nebo mátli načepýřeným peřím.
Dodo v Praze
Dodo však musel být i velmi odolný. Jeden se dokonce dostal živý až do Prahy na dvůr císaře Rudolfa II., kde ho nějakou dobu chovali. Přitom plavba z Mauritia do Evropy trvala čtyři až pět měsíců a v té době ho námořníci určitě nekrmili přirozenou stravou. Přesto někteří z nich přežili, a dokonce v podmínkách tehdejších „zoologických zahrad“ dokázali přežít několik let.
Kostru „Rudolfova“ doda uchovávají jako vzácnost v Praze. Zdejší Národní muzeum tak patří asi mezi dvacet muzeí na celém světě, které pozůstatky doda mauricijského vlastní. Nedochoval se ani jeden kompletní exemplář, jen kůže a kostry.
Blbouni
To, že tento podivuhodný obří holub vyhynul, je smutné. Přitom stačilo jen trochu ohleduplnosti k přírodě a pták dodo se mohl dožít do dnešních dnů stejně jako třeba páv nebo divoký kur. Celá vědecká debata o tom, kolik vážil a zda byl obézní, by vlastně neměla smysl, stačilo by prostě jednoho chytit a normálně ho zvážit. A otázka nakonec: Kdo se tehdy před čtyřmi stoletími zachoval jako blboun?
