Ostrý, kovově znějící hvizd a tyrkysově modrý záblesk nízko nad říční hladinou. Právě tak obvykle vypadá setkání s klenotem naší přírody - ledňáčkem. Někdy dokonce zůstane jen u té zvukové kulisy a jejího původce ani nezahlédneme. I tak můžeme mluvit o štěstí - ledňáčci u nás patří k vzácným ptačím druhům, které stále obtížněji hledají místo k životu.
Potápěč bez brýlí
Ledňáčci jsou skvělí lovci ryb, přesto nejde o vodní ptáky. Do vody se potápějí pouze na kratičký okamžik: Střemhlav se z výšky vrhnou s otevřeným zobákem po kořisti a hned zase ve spršce vodních kapek vylétnou z vody a usadí se i s ulovenou rybkou na své oblíbené pozorovatelně. Už to samo o sobě určuje, v jakém prostředí se jim nejlépe daří. Potřebují nepříliš hluboké vodní toky či tůně s průzračnou vodou, aby dobře viděli pod hladinu. A ve vodě samozřejmě dostatek drobných rybek, kterými se živí.
Pinzeta jako lovecký nástroj
Jejich zobák trochu připomíná silný ostrý zobák volavek, používají ho však jinak. Zatímco volavkám slouží jako harpuna, zobák ledňáčků je ostrá tvrdá pinzeta, která sevře rybku takovou silou, že už se nedokáže vyprostit. Na své pozorovatelně ledňáček ulovenou rybku několika údery o větev usmrtí a pak už si ji jen šikovně nadhodí, aby mu pěkně hlavou napřed vklouzla do krku. Na druhu ryby mu příliš nezáleží, podstatná je jejich velikost, loví většinou ryby dlouhé sedm až deset centimetrů.
Kopáči nor
Zatímco v průběhu roku žijí ledňáčci samotářsky, v období rozmnožování se musí pár sblížit a najít vhodné hnízdiště. To znamená dostatečně vysoký strmý břeh, nejlépe hlinitopísčitý, do něhož se jim dobře hloubí hnízdní nora. Přestože tito drobní ptáčci nevypadají jako zdatní kopáči, dokáží za pomoci zobáku a nohou vyhloubit do břehu noru dlouhou půl až tři čtvrtě metru a na jejím konci upravit rozšířenou hnízdní komůrku. Je to pro ně namáhavá činnost, proto, pokud je to jen trochu možné, využívají hnízdní nory z minulých let.
Slepí otesánci
Hnízdo si ledňáčci nijak nevystýlají, samička klade kulatá, čistě bílá vajíčka přímo na jeho dno. Bývá jich od čtyř do osmi a v sezení na nich se střídají oba rodiče. Mláďata se líhnou všechna současně, a protože jsou slepá a úplně holá, vyžadují zpočátku, aby je neustále některý z rodičů zahříval. Teprve když mláďatům naroste první kratičké peří, mohou na lov ryb vyrážet oba rodiče. A mají se co ohánět. Ledňáččí holátka jsou totiž neuvěřitelní hltouni. Rodiče se vůbec nesnaží lovit pro ně drobnější rybky, přinášejí jim stejně velké ryby, jaké loví pro sebe, tj. až těch 10 cm, a mláďata je bez problémů spolknou.
Podzemní kolotoč
Na rozdíl od mnoha jiných ptačích hnízd nedochází v hnízdě ledňáčků k žádným strkanicím a mnohohlasnému žebrání o potravu. Mláďata se od nejútlejšího věku instinktivně řadí do kroužku zády k sobě a potravu dostane vždycky to, které je obrácené zobákem k východu z nory. Když rybku spolkne, kroužek se o jedno místo pootočí a na řadu přichází další mládě, zatímco ostatní trpělivě se zavřenými zobáčky hledí slepýma očima do hliněných stěn hnízda. Spravedlivě a vydatně krmená mláďata rychle rostou a po pěti týdnech se mohou osamostatnit. V tom okamžiku se k nim rodiče přestávají znát, vyženou je ze svého loveckého teritoria a mohou se začít starat o další snůšku. Pár ledňáčků může takto vysedět během roku dvě, výjimečně i tři snůšky vajíček.
Ledňáčci celého světa
U nás žije jediný druh ledňáčka, ledňáček říční (Alcedo atthis), který je rozšířený v celé Eurasii a zasahuje i do Afriky. Celá čeleď ledňáčkovitých však čítá více než sto druhů ledňáčků a rybaříků, kteří obývají s výjimkou Antarktidy a nejsevernějších oblastí Ameriky a Eurasie celý svět. Jde o prastarou čeleď, jejíž původ dodnes není přesně známý. Nejvíc druhů ledňáčkovitých žije v Africe, jihovýchodní Asii a v australské oblasti. Všichni mají podobný tvar těla a zobáku a většina z nich se vyznačuje pestrým zbarvením.
