Chladná moře v blízkosti zemských pólů jsou si v něčem podobná. Bohatě okysličená voda je na severu i na jihu plná života: množství korýšů a hejna drobných ryb představují prostřený stůl pro celou řadu větších druhů živočichů. A tak by nás nemělo překvapit, že se na obou stranách země objevují zvířata, která - ač spolu nejsou nijak příbuzná - mají mnoho společného.
Lovci ryb
Severskou obdobou nejtypičtějších ptáků Antarktidy, tučňáků, jsou alky. Stejně jako oni jsou černobílé a po zemi se pohybují ve vzpřímené poloze, protože mají končetiny posunuté dozadu. To z nich činí neobratné chodce, ale zato skvělé a rychlé plavce a potápěče, kteří se tak jako tučňáci specializovali na lov ryb. Mezi poměrně jednotvárně černobíle zbarvenými alkami tvoří výjimku druh, který ozdobil svůj černobílý fráček nápadně červeno-žluto-černým zobákem a zářivě červenýma nohama, papuchalk ploskozobý. Tyto ozdoby mu dokonce vysloužily přezdívky "klaun oceánu" nebo "mořský papoušek".
Tulák nad vlnami
V období mimo hnízdní sezonu je papuchalk poměrně nenápadný, jeho zobák se zmenší a ztratí barvy, protože vnější barevná rohovinová vrstva odpadne. Také byste ho dost obtížně hledali, je to totiž tulák oceánu - celé dny létá nízko nad hladinou moře daleko od pevniny, loví drobné ryby, korýše, sépie apod. Za rybami je schopen se potopit až do hloubky 70 metrů! Pod vodou přitom plave úplně stejně jako tučňáci, pohání ho krátká silná křídla, zatímco nohama se širokými plovacími blánami kormidluje. Na rozdíl od tučňáků mu však křídla neslouží jen k plavání, ale jako všechny ostatní alky je schopný a rychlý letec. (Jediný nelétavý druh, alka velká, byl v polovině 19. století vyhuben.)
Zázračná proměna
Na jaře, v období rozmnožování, zamíří papuchalkové k břehům severní Evropy, Islandu, Faerských ostrovů či východního pobřeží Severní Ameriky. V početných koloniích tady hnízdí na skalních útesech nad mořem. A právě v této době se promění v onoho "mořského papouška" - samcům i samicím doroste jejich barevná ozdoba - rohovinová vrstva zobáku. Nahrazuje jim svatební šat a slouží při svatebních rituálech. Ptáci se zobáky navzájem dotýkají a poklepávají jimi o sebe. Po námluvách a páření si každý pár v kolonii musí vybudovat hnízdo, nejčastěji vyhrabe za pomoci silných nohou přibližně metrovou noru, na jejímž konci je hnízdní komůrka. Ale někdy se spokojí s puklinou ve skále nebo obsadí noru, kterou vyhrabali králíci či buřňáci.
Šikovný zobák
Samice klade jediné vajíčko, v sezení na něm se střídají oba rodiče, oba pak také krmí vylíhlé mládě. Na lov ryb se vydávají daleko na moře, často až do vzdálenosti 100 km od hnízda. Mohou si to dovolit, protože se k mláděti nemusejí vracet s každou jednotlivou ulovenou rybkou. Dovedou jich totiž přinést najednou i více než deset. Umožňuje jim to silný pohyblivý jazyk, kterým přitisknou rybu k hornímu patru. To je opatřené trny, které zabraňují vyklouznutí ulovených ryb, zatímco zobák zůstává volný pro další lov.
Klauni v nebezpečí
Papuchalkové jsou na strmých skalních útesech zdánlivě v bezpečí, přesto je tu dříve místní obyvatelé lovili. Spouštěli se k nim po laně nebo je chytali do speciálních sítí na dlouhých tyčích a vybírali jejich hnízda. Dnes je lov papuchalků pro maso silně omezen, ti však čelí jiným, mnohem horším hrozbám. Kromě přirozených nepřátel, jako jsou chaluhy či velké druhy racků, ohrožují jejich hnízda introdukované (uměle vysazené) druhy živočichů - potkani, kočky a toulaví psi. Kvůli nadměrnému rybolovu ubývají drobné druhy ryb (sardinky, herinkové, úhoří larvy), kterými se živí, uživit mláďata je proto stojí stále víc úsilí. A jako mnoho dalších mořských ptáků je ohrožuje znečištění moře ropnými produkty a těžkými kovy, které se jim přímo nebo s potravou dostávají do těla a způsobují jejich neplodnost.
