Tito úspěšní lovci obývali rozsáhlé oblasti od Španělska až po Turecko a Rusko po několik sto tisíc let, přežili doby ledové a náhle před 20 až 30 tisíci lety zmizeli. Zrovna v době kdy se v Evropě rozšířili moderní lidé.
Mamut dobrý
Autor tohoto textu se ještě ve škole učil, že se z člověka neandrtálského vyvinul člověk moderní a že to nebylo ani tak dávno – nějakých dvacet či třicet tisíc let. Odchován (jinak vynikající) knihou Eduarda Štorcha Lovci mamutů si představoval, jak divocí a chlupatí „předlidé“ na sebe během porcování uloveného chobotnatce vesele pokřikovali: „Mamut dobrý“ nebo „Jíst maso“. Na složitější věty jim jejich mozková kapacita neměla stačit.
Poté se objevila teorie, že neandrtálci byli slepou vývojovou větví lidského kmene. Měli být primitivní, málo pohybliví a hlavně specializovaní na jediný druh potravy, kterým bylo maso velkých zvířat. Když do Evropy dorazil náš předek – člověk moudrý – tito primitivové vyhynout vlastně museli. Jenže pak se ukázalo, že to s neandrtálci tak jednoduché zase nebude.
Byli jako my, ale bylo jich málo
Posledních deset let vědci publikují nové a nové studie, které ukazují, že nám tito lidé byli mnohem podobnější, než jsme si dříve mysleli. Víme tak, že jim jejich stavba hrdla umožňovala mluvit, měli oheň, na kterém si vařili potravu, kvalitní kamenné nástroje i krásné šperky, jimiž si zdobili těla. Popravdě člověk moudrý, náš předek, toho (o mnoho) víc neuměl. Proč tedy vyhynuli oni a my ne?
Nejnovější teorie – stará sotva dva měsíce – říká, že moderních lidí bylo prostě mnohem více. Populace nových příchozích byla desetkrát početnější, to znamená, že moderní lidé vyjídali většinu potravních zdrojů. Také spolu mohli lépe komunikovat a v případě nouze spolu oboustranně výhodně obchodovat. Ne, že by neandrtálci nedokázali komunikovat a obchodovat, ale jejich soukmenovci byli příliš daleko. To vše zní logicky, ale neodpovídá to na základní otázku: Proč bylo neandrtálců desetkrát méně?
Ženy lovkyně
Odpovědí na ni existuje několik a žádná není úplně jistá. Tou první je, že neandrtálci měli méně dětí, protože se jejich ženy zúčastňovaly lovu. A to byla nebezpečná činnost, která se pro těhotné moc nehodila. Navíc neandrtálci pravděpodobně neznali luk ani vrhač oštěpů. Takže jejich lov velkých zvířat, jakými byli zubři, pratuři nebo dokonce mamuti, musel být pěkně nebezpečný.
Další teorie říká, že neandrtálci měli – jak známo – větší mozky než my, proto byly jejich porody riskantnější a matky i děti při nich umíraly o něco častěji než u moderních lidí. Také, i kvůli tomu možná jejich těhotenství trvalo deset měsíců. To by samo o sobě nevadilo a neandrtálci se i s tímto pomalejším způsobem rozmnožování dokázali úspěšně protloukat světem statisíce let, jenže jen do doby, než se objevila přímá konkurence.
Neandrtálce porazily babičky
Poslední odpověď je, že za všechno můžou babičky. Zhruba před 40 tisíci lety se totiž výrazně prodloužil věk, kterého se moderní lidé dožívali. Odhadem na nějakých čtyřicet, padesát let. Zdá se, že to bylo proto, aby starší ženy, které už samy neměly vlastní děti, mohly pomáhat svým dcerám a snachám s výchovou potomků. Pokud o dítě pečovala starostlivá babička, vnouče mělo lepší šanci, že se dožije ve zdraví dospělosti, a také jeho matka mohla mít dříve další děcko. Rodiny, kde se babička dožila vyššího věku, tak byly v boji o přežití zvýhodněné. Do té doby (a u jiných druhů živočichů to je pravidlem) staří jedinci, kteří už nemohli mít děti, umírali „bez užitku“.
Naši bratranci
Neandrtálci se vyvinuli – stejně jako moderní lidé z člověka heidelberského. Ten se asi před 800 tisíci lety rozšířil po většině Afriky a také ve Středomoří. Když se zanedlouho změnilo klima a vznikla neprostupná saharská poušť lidi heidelberské to rozdělilo na dvě poloviny. Ti, kteří žili na severu v Evropě, se přizpůsobili nehostinnému chladu a vyvinuli se v člověka neandrtálského. Měli krátké končetiny a mohutný nos, který jim pomáhal ohřát vzduch při nádechu a také ho ochlazovat při běhu. Kvůli zimě se totiž zřejmě nepotili nebo jen velmi málo.
Byli menší než my: Typický neandrtálec měřil asi 165 cm a vážil osmdesát až devadesát kilogramů, ženy byly o necelých deset centimetrů nižší s průměrnou hmotností 66 kilo. Stavbu těla měli značně robustnější, ramena měl rozložitá a byli mnohem silnější než nynější člověk. Šlo o velmi přizpůsobivé a inteligentní tvory – ostatně jejich mozek byl o něco větší než náš.
Neandrtálec v tramvaji
Kdyby se neandrtálec oholil, ostříhal a oblékl do moderních šatů, asi bychom se za ním na ulici či v tramvaji ani neotočili. Tito naši bratranci měli schopnost mluvit, někteří měli zrzavé vlasy a světlou kůži tak jako dnešní Evropané. Tuto barvu pleti a vlasů jsme ostatně po neandrtálcích pravděpodobně zdědili. Prostě bychom takového – podle poslední módy upraveného člověka neandrtálského – považovali za jednoho z nás, i když třeba ne zrovna za fešáka.
Mezitím co se neandrtálci přizpůsobovali evropským dobám ledovým, vyvíjeli se z druhé části lidí heidelberských v Africe moderní lidé. Pak opět nastaly příznivé klimatické podmínky, a když se Sahara o něco zmenšila, před zhruba 100 tisíci lety se – po půl milionu letech – moderní lidé setkali s neandrtálci na územích dnešního Izraele a Sýrie. Kupodivu toto setkání nebylo nikterak dramatické. Zdá se, že se podle vhodnosti klimatu (tedy dob ledových) po několik desítek tisíc let na stejných územích dokonce oba tyto lidské druhy střídaly.
Neandrtálec jsi (asi) i ty
Jenže pak, zhruba před 40 až 30 tisíci lety se „něco“ stalo a moderní lidé vyrazily na sever do Evropy. A neandrtálci během deseti tisíc let zmizeli. Díky genetice víme, že ne úplně. Téměř jistě došlo ke zkřížení obou druhů a ve většině z nás tak koluje kapka neandrtálské krve.
