Naše kočka má tři hlavní životní potřeby. Jídlo, hru a mazlení. Jejich pořadí libovolně podle potřeby zaměňuje - z toho je zřejmé, že všechny jsou pro ni stejně důležité. Bez potravy by zahynula hlady, ale její život by za nic nestál, kdyby jí chyběl tělesný kontakt, který ji ubezpečuje, že je stále milována, a kdyby si nemohla hrát. A třebaže se říká, že kočka je "samohrací" - tj. dovede si hrát sama bez spoluhráčů, je naprosto zřejmé, že ji mnohem víc uspokojuje hra, do které je zapojeno víc účastníků. Zkrátka naše kočka se má úplně stejné potřeby jako kterékoliv lidské dítě. A to nemluvím o tom, že se dovede stejně jako dítě radovat z nové hračky nebo smlouvat a vztekat se, když jí něco nechceme dovolit.
Učení hrou
To, co majitelé zvířat znají už dávno, aniž by to potřebovali nějak vědecky zkoumat, začalo v poslední době zajímat i vědce. Jejich nejnovější pozorování totiž ukazují, že psychologie a chování zvířat jsou mnohem komplikovanější, než si dřív mysleli, a že zvířata jsou nám lidem mnohem bližší a podobnější. O celé řadě zvířat je už hodně dlouho známo, že si hrají, většinou se to ale týkalo mláďat a ještě k tomu jen savců a některých ptáků.
O významu těchto her nemají vědci nejmenších pochyb - zvířata se jimi učí dovednostem, které budou potřebovat v dospělosti - hledání potravy a loveckým technikám, soubojům o samice, zásnubním rituálům, útěku a skrývání se před nepřáteli... Hrou zdokonalují svoje pohybové schopnosti, rychlost, obratnost, vytrvalost, učí se odhadovat svoji sílu a seznamují se s prostředím, v němž budou v dospělosti žít.
Upevněné vztahy
Poslední výzkumy ale objevily ještě mnohé důležitější významy her. Především se zvířata jejich pomocí učí sociálnímu chování, zapojují se do společenství a budují si v něm své budoucí postavení. Nejdůkladněji studovali vědci toto chování u psovitých šelem - u domácích psů, kojotů, vlků a dalších. A z výsledků je zcela zřejmé, že čím víc si tato zvířata v mládí hrála, tím rozvinutější společenský život pak měla v dospělosti. Také z koťat, která si v mládí neměla s kým hrát, se v dospělosti stávají mrzutí samotáři. Podobný model chování funguje i u řady ptáků, hlavně společenských, jako jsou papoušci, havranovití či zoborožci. U mnoha zvířat - prokázáno to bylo u ptáků nebo třeba u surikat - snižuje hra i vzájemnou vnitrodruhovou agresivitu, zvířata, která si hrají, se vůči sobě chovají mnohem přátelštěji.
Trénink mozku
Hry však mají značný vliv i na vývoj mozku. Zvířata, která si v mládí mohla hrát, měla ve srovnání s jedinci, jimž byly hry odepřeny, určité partie mozku větší a rozvinutější. Při hře se totiž dostávají do neočekávaných a nepředvídatelných situací, které musejí rychle řešit a tím vlastně mozek trénují. Jedinci, kteří si v mládí víc hráli, jsou proto v dospělosti myšlenkově mnohem pružnější - rychleji a přesněji reagují na nečekané a neobvyklé situace. Dalo by se tedy říct, že hry kromě jiného připravují zvířata na nepředvídatelné události, pomáhají jim je řešit a tím i zvyšují jejich šanci na přežití. Někteří etologové se dokonce domnívají, že to je ten hlavní a původní význam zvířecích her.
Hra oddaluje stáří
To všechno má svou logiku, jenže to nijak nevysvětluje skutečnost, že si často hrají i dospělá zvířata. A u nich lze jen těžko předpokládat, že hrou rozvíjejí své myšlenkové a lovecké schopnosti, rychlost a obratnost nebo se seznamují s okolím. Tak proč si dál hrají? I na to dnes začínají vědci nacházet odpověď. Především to pomáhá snižovat napětí ve skupině - zvířata, která si spolu hrají, upevňují své přátelské vztahy. Při hře se také uvolní, takže je to i jistý způsob odpočinku. A konečně - hra, jak se zdá, pomáhá udržovat nervová spojení v mozku. Zjednodušeně řečeno, mozek zvířat, která si hrají, stárne pomaleji.
Želví basketbal
Až dosud jsme mluvili o hravých savcích a ptácích, donedávna totiž vědci předpokládali, že hrát si dovedou pouze tato zvířata. O to víc byl překvapen biolog Gordon Burghardt, který se spíš náhodou zašel v Národní zoo ve Washingtonu podívat na zdejšího starousedlíka - želvu kožnatku africkou (Trionyx triunguis). Tato metr dlouhá želva žije ve zdejší zoo již 50 let a Burghardt ji mnohokrát viděl i dříve, ale tentokrát ho zaskočila. Hrála totiž basketbal. Plavala ve své vodní nádrži a čenichem poháněla basketbalový míč, nadhazovala ho a pinkala si s ním a znovu a znovu ho honila po nádrži kolem dokola. Nebylo pochyb, želva si hrála úplně stejně, jako si s míčem dovede hrát pes nebo kočka.
Zvídavé chobotnice
Zcela nedávno zažila podobné překvapení i etoložka Jennifer Matherová z kanadské univerzity Lethbridhe, která pozorovala při podobné hře dvě chobotnice. Ty si hrály s prázdnou lahvičkou od léků, která jim plavala po hladině akvária. Chobotnice jsou zvědavé, a když se jim v nádrži objeví něco nového, uchopí to do chapadel a prozkoumávají. Ale tentokrát to nebyla jen zvědavost a zkoumání neznámého předmětu - chobotnice si s lahvičkou pohazovaly z jedné strany nádrže na druhou, zcela zjevně šlo o hru.
Hrát si nelze vždy
Pozorování mnoha dalších etologů potvrdila, že hrát si dovedou i leckteří plazi, ryby, a dokonce i někteří bezobratlí včetně hmyzu. Je tedy zřejmě, že hra patří zcela neoddělitelně do života a chování většiny zvířat. To, že lze při hře mnohem častěji pozorovat zvířata v zajetí, není jen tím, že v přírodě je takové pozorování mnohem obtížnější, ale je to nejspíš dáno i skutečností, že v přírodě mají zvířata na hru mnohem méně času, musejí se věnovat shánění potravy, sledování okolí a obraně či útěku před nepřáteli. Proto si také nejčastěji hrají mláďata, kterým bezpečí a potravu zajišťují rodiče.
Je to opravdu hra?
U zvířat jako jsou vlci, psi, kočky, delfíni a další poznáme snadno, kdy si hrají, a ani vědci nemají problém jejich chování jako hru pojmenovat. Ale jak poznáme, že to, co právě provádějí chobotnice nebo zmíněná želva, je opravdu hra a ne jen zkoumání neznámého předmětu, zjišťování, zda nejde o potravu, nebo nějaký zásnubní rituál směřující k páření? Gordon Burghardt sledoval celou řadu hrajících si zvířat a nakonec dospěl k pěti bodům, které musí činnost zvířete splňovat, aby se dala označit jako hra. A chování želvy i chobotnic jeho pět bodů beze zbytku splňovalo - ta zvířata nehledala potravu ani si nenamlouvala partnera, nikdo je k ničemu nenutil, dělala to pro svou vlastní zábavu nebo možná z dlouhé chvíle - zkrátka doopravdy si hrála.
Pět podmínek hry
1. Hra napodobuje běžně prováděné činnosti, ale v dané chvíli a v daném prostředí nejsou plně funkční.
2. Hra je spontánní, dobrovolná a příjemná činnost, kterou zvíře vykonává jen z radosti a samo pro sebe.
3. Veškeré úkony při hře jsou buď neúplné (tj. nevedou k užitečnému výsledku), nebo jsou naopak přehnané či prováděné v nesprávnou dobu.
4. Hra je opakovaná činnost, ale zvíře ji obměňuje, zatímco vážně míněné chování se opakuje ve stále stejné podobě.
5. Zvíře si hraje jen v případě, že je syté, zdravé a v pohodě, necítí se ohrožené či ve stresu.
Poslední bod dokonce přivedl vědce k nápadu, že by se podle ochoty hrát si mohl zjišťovat okamžitý stav zvířete - nemocné či nějak strádající zvíře si prostě nehraje.
