Bezbranná mláďata jsou plně odkázána na rodičovskou péči. Přesto si žádné nemůže být zcela jisté svým životem. Mnoho mláďat zabijí jejich otcové, některá padnou v bratrovražedném boji a kupodivu, velmi časté jsou i případy, že je zabije jejich vlastní matka.
Podvržená mláďata
Africká medozvěstka křiklavá je známá především tím, že vodí medojedy nebo lidi ke včelím hnízdům. Má k tomu důvod, živí se včelími larvami, ale svým slabým zobáčkem se do hnízda nedostane. A tak k němu přivede silnějšího partnera, který ho ve snaze dostat se k medu rozbije za ni.
Proslula i další zvláštností – podobně jako kukačka klade svá vajíčka do cizích hnízd. Na rozdíl od kukaček si vybírá podzemní hnízda, nejčastěji hnízda vlh.
Zoologové dlouho nevěděli, co se v noře děje. Záhadou pro ně byl jako jehla ostrý zahnutý zobák mláděte medozvěstky, stejně jako zohavené mrtvolky mláďat hostitele v hnízdech, v nichž byla medozvěstka vychována.
Hnízdní parazitismus
Tajemství odhalil unikátní dokument, který byl natočen pomocí infračervené kamery zakopané do hnízda vlhy. To, co se v noře odehrávalo, šokovalo i zkušené vědce.
Slepé a holé pískle medozvěstky se v temnotě vrhalo na mláďata svých hostitelů, tlouklo je, klovalo, drásalo a třáslo s nimi, dokud nezemřela. Mláďata vlhy neměla šanci, malá medozvěstka byla proti nim téměř třikrát větší.
Samice medozvěstky totiž do hnízda pokládá vajíčko, v němž už je zárodek částečně vyvinutý, mládě se tak vylíhne dřív a má nad svými nevlastními sourozenci značnou převahu. Hnízdní parazitizmus se u medozvěstek vyvinul nezávisle na kukačkách.
A protože mládě medozvěstky nemá v podzemí kam svoje konkurenty vyházet, naučilo se je vraždit přímo. Medozvěstky ovšem nejsou jediné, které se naučily likvidovat konkurenci.
Jaká zvířata zabíjí mláďata a proč?
1. Sourozenci:
Zákon silnějšího
Mláďata medozvěstek či kukaček zabíjejí nevlastní sourozence, ale některá se neostýchají zabít i své vlastní sourozence. Nejčastěji se taková „bratrovražda“ odehrává v hnízdech dravců při nedostatku potravy. Pak může dojít k tomu, že nejsilnější mládě zabije své slabší sourozence.
Doloženy jsou tyto případy např. z hnízd jestřábů nebo orlosupů bradatých. Nečekaně krutá vůči sobě také bývají kuřata domácích slepic. U nich však jde spíš o důsledek nepřirozeného prostředí velkochovu, v němž silnější jedinci oštipují slabší sourozence. Pokud je některé kuře zraněno do krve, ostatní se na něj vrhnou, uklovou ho a sežerou.
Sourozence někdy zabíjejí i hroši – v jejich případě zabíjejí nedospělí samci své mladší bratříčky, kteří by s nimi v dospělosti mohli soupeřit o postavení vůdce.
Zubaté zárodky
Samostatnou kapitolou je zabíjení sourozenců, kteří se ještě nenarodili. Prosluli tím zejména živorodí žraloci z řádu Lamniformes, kam patří např. žralok písečný nebo obávaný velký bílý.
Vyvíjející se zárodky těchto žraloků mají již v matčině děloze zuby a také velký hlad. Matčina děloha má dvě oddělené části a největší žraločí zárodek v každé z nich postupně sežere své menší sourozence, až zbudou jediná dvě mláďata, která dokončí svůj vývoj a samice je porodí. Podobný „kanibalizmus“ v těle matky je známý i u našich černožlutých mloků.
2. Samci:
Mládě jako kořist
Mnohem častější než zabíjení mláďat mezi sebou navzájem je jejich zabíjení vlastními, případně nevlastními rodiči. U samotářských druhů, kde se o mláďata stará pouze samice, představuje pro mláďata hrozbu především samec, protože v nich vidí snadno dostupnou kořist.
V bezpečí tak nejsou např. medvíďata nebo tygřata, protože slabší samice obvykle své potomky před otcem neubrání. A u zvířat, která se o mláďata nestarají (plazi, ryby, mnozí draví bezobratlí), je zabíjení vlastních mláďat či slabších sourozenců z potravních důvodů zcela běžné.
Vraždící otcové
Samci společenských druhů zvířat mívají k zabíjení mláďat zcela jiné důvody – mnohdy mrtvolku ani nesežerou. Poprvé bylo toto kruté chování pozorováno u lvů. V okamžiku, kdy lví smečku ovládne nový samec, bez milosti zabije všechna mláďata. Moc dobře totiž ví, že nejsou jeho, proč by se tedy o ně staral. Samice, které přijdou o mláďata, jsou navíc dříve připravené k páření a nový vůdce smečky se brzy dočká vlastních potomků.
Stejné chování bylo pozorováno i u goril, šimpanzů a mnoha dalších opic – nový vůdce tlupy pozabíjí všechna mláďata, aby se mohla co nejdřív narodit jeho vlastní. Stejně se chovají i mnozí společenští býložraví kopytníci, jako jsou zebry či koně.
3. Samice
Království samic
U řady společenských zvířat se rozmnožuje jen vůdčí pár a ostatní členové společenství se podílejí na výchově jeho mláďat. Ta tak mají zajištěnou stálou péči a dostatek potravy.
Když např. v tlupě surikat otěhotní některá z podřízených samic, vůdčí samice ji pronásleduje, až ve stresu o mláďata přijde nebo tlupu opustí. Ale i v případě, že se nakonec podřízené samici mláďata narodí, mají jen malou naději na přežití – vůdkyně je nemilosrdně zabije.
Ale jak poslední výzkumy ukázaly, v bezpečí nejsou ani mláďata vůdkyně, protože i podřízená samice má snahu konkurenční mláďata zabít, což se jí občas i podaří. Podobná pravidla platí např. i ve vlčím společenství – rozmnožuje se jen vůdčí pár, ostatní vlci ze smečky přejímají roli strýců a tet.
Když matka nezvládá
Život matky má v přírodě mnohem větší cenu než život mláďat: obětavá matka, která za ně položí život, je tím stejně odsoudí k smrti. A tak v kritických situacích matka raději svá mláďata opustí nebo dokonce sežere – uchová si tak možnost porodit za lepších podmínek nová.
Běžný je tento jev u hlodavců – myší, křečků nebo potkanů. Když samice po porodu zjistí, že má nedostatek potravy, vody či některých živin v potravě, celý svůj vrh sežere. Získá tak cenné živiny pro další březost a nový vrh mláďat.
Kluci vs. holky
Některé samice zabijí a sežerou jen mláďata, která jsou nějak poškozená nebo nemocná. To se občas projeví v chovech v zajetí, kdy chovatel zabrání samici mládě zabít a ono pak přes veškeré úsilí stejně zemře. Samice to ví předem, a tak do něj nechce zbytečně investovat síly a živiny.
Nejpozoruhodnější výběr, které mládě zabít a které ne, provádějí podle výzkumů straky. Když mají dostatek potravy, pozabíjejí v hnízdě samičky a vychovávají jen samce, kteří jsou větší, a tudíž spotřebují víc potravy. Když je však o potravu nouze, rodiče v hnízdě pozabíjejí samce a vychovají jen méně náročné samičky.
Aby byla atraktivnější
Samičky jihoamerických drápkatých opiček tamarínů vousatých rodí dvě mláďata a při jejich výchově spoléhají na pomoc samce. Pokud je ale v tlupě víc mláďat a samice má pocit, že ji a její potomstvo samec zanedbává, svá mláďata zabije.
Energii a živiny, které do nich vložila, získá zpět tak, že nejvýživnější části, tj. hlavu s mozkem, část ramen a krk, sežere. Pro samce se tak stane atraktivnější a může se s ním brzy pářit.
Energii a živiny sežráním vlastních mláďat či vajec získává i samice vejcoživorodého mexického chřestýše Crotalus polystictus. Tvorba a kladení vajec ji nesmírně vyčerpává, takže okamžitě sežere všechna mrtvě narozená nebo neživotaschopná mláďata a nevylíhlá vajíčka.
A co lidé?
Již bible popisuje příběh judského krále Herodese Velikého, který nechal v Betlémě vyvraždit všechny kojence. Příčinou této krutosti bylo proroctví, podle něhož se právě tam měl narodit budoucí židovský král. Pokud je vůbec tato biblická legenda pravdivá, Herodes se zachoval stejně jako mnoho jiných zvířecích otců zabíjejících svá nevlastní mláďata, která by je později mohla nahradit ve vedení tlupy.
V biblickém příběhu Kaina a Ábela je zase poprvé zmiňována bratrovražda, kdy starší Kain zabil ze sourozenecké rivality svého mladšího bratra. Z historie známe i zabíjení nevhodných dětí – ve starověké Spartě byl každý novorozenec, který jevil známky onemocnění nebo slabosti, vhozen do propasti.
