Některá zvířata se naučila hledat potravu pod sněhem, další si dělají na zimu zásoby, jiná se před zimou důkladně vykrmí a obalí tukem. A aby spotřebu energie co nejvíc omezili, upadnou do zimního spánku. Mnozí pak tyto způsoby přežívání zimy ještě různě kombinují.
Medvěd vlastně nespí
Nejznámějšími zimními spáči jsou nepochybně medvědi. Přitom právě u nich nejde o pravý zimní spánek. Takový medvěd se sice na podzim vykrmí a obalí tukem, najde si nějaké chráněné doupě a tam se uloží ke spánku, ale jeho životní pochody jsou stejné jako v létě.
Svou tělesnou teplotu sníží jen o pár stupňů, dech i tep zůstává nezměněný. Kdykoliv během zimy se může probudit, vylézt z brlohu, najít si něco k snědku a zase spokojeně usnout. Existují dokonce medvědí otužilci, kteří za mírné zimy neusínají vůbec a celou zimu jsou aktivní. Podobným způsobem tráví zimu i naše další šelma – jezevec.
Sysli hibernují půl roku
Do pravého zimního spánku (odborně hibernace) upadají většinou drobnější druhy savců. Za skutečné sedmispáče lze považovat sysly – ti se do svých podzemních hradů uchylují už někdy na konci července a v srpnu a probouzejí se v dubnu až květnu. Stráví tedy spánkem více než půl roku.
A i když se během léta důkladně vykrmí, nenechávají nic náhodě a nanosí si ve svých lícních torbách do doupěte zásobu potravy. Tu využijí v případě, že je nečekaně probudí např. obleva, nebo naopak tužší mrazy, před kterými se musí ukrýt v hlubších částech nory.
Zpomalený život
Přečkat tak dlouhou dobu spánku umožňuje syslům maximální úspora energie. Spící sysel sníží svou tělesnou teplotu na 0,5–2 °C, jeho srdce zpomalí na dva až tři údery za minutu a poklesne i jeho krevní tlak. Stejně se zpomalí i jeho dýchání. A trávicí a vylučovací systém přestane pracovat téměř úplně.
Sysel stočený do klubíčka tak vypadá jako mrtvý, je ztuhlý, nehýbe se, zdánlivě ani nedýchá... Ve stejném stavu přečkávají zimu i ježci, plchové nebo křečci. Ale zatímco plchové a ježci si na zimu žádné zásoby potravy nedělají, křečci jsou proslulí zásobáři – dokážou si během léta nanosit do nory až 15 kg obilí.
Na hranici přežití
V pravém zimním spánku přečkávají zimu i naši netopýři. Pro ně je to ale dost riskantní podnik. Hmyz si do zásoby nahromadit nemohou a jsou tak drobní, že i jejich tukové rezervy jsou minimální. Do zimního spánku proto upadají poměrně pozdě, až když se blíží první mrazy. Stejně jako ostatní spáči šetří energii snížením tělesné teploty a zpomalením všech životních pochodů.
Když ale okolní teplota příliš klesne, netopýr se probudí a přelétne na vhodnější místo. Sysel či křeček se při podobné příležitosti nažere, ale netopýr nemá čeho, a tak nemůže spotřebovanou energii doplnit. Pokud se během zimy z nějakého důvodu budí častěji, je na jaře tak vysílený, že už se neprobudí vůbec. Stejné nebezpečí hrozí i mladým málo vykrmeným ježkům.
Rejsi spí i bdí
Mnoho zvířat přečkává nepříznivé období ve stavu, který se zimnímu spánku podobá - krátkodobě upadají do jakéhosi stavu strnulosti, v němž snižují teplotu a životní pochody. Tento stav se odborně jmenuje torpor (případně letargie) a je vlastně mezistupněm mezi bděním a pravým zimním spánkem.
Typický je pro hmyzožravé rejsky, ale stejným způsobem přečkávají nepříznivé období veverky, část zimy ve svém vodním hradu prospí i bobři či ondatry. Ti se však na rozdíl od rejsků při probuzení spoléhají na zásoby potravy, kterou si nashromáždili během léta a podzimu.
Zvířata s fridexem
Většina zimních spáčů udržuje svou tělesnou teplotu mírně nad nulou, její pokles by je totiž zahubil – mráz by roztrhal jejich buňky. Přesto existuje několik zvířat, jejichž teplota může klesnout až na –3 °C a oni to přežijí. Jejich buněčná tekutina totiž obsahuje látky podobné nemrznoucím směsím používaným např. do chladičů automobilů.
Tuto odolnost vědci poprvé objevili u severoamerických syslů, dnes už se ví, že podobné podchlazení snesou i některé druhy křečků a svišťů. Přesto i tito otužilci čas od času svou tělesnou teplotu chvěním svalů zvýší – vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.
