Lidé se nějakou dobu přeli, zda vůbec existoval. Jestli si jeho neuvěřitelné příhody nevymyslel nějaký spisovatel (podezření padalo i na Karla Čapka). Ale Eskymo Welzl skutečně žil a patří k největším českým cestovatelům a tulákům všech dob. Dnes má v rodném Zábřehu muzeum a v kanadském Dawson City malý pomník. Jeho pomníčkem je do jisté míry také vymyšlená divadelní postava neuznaného génia Járy Cimrmana, protože její tvůrci se nechali Welzlovým osudem trochu inspirovat.
Zima jako v pekle
Tři desetiletí se toulal zemí věčného ledu a sněhu. Lovil, obchodoval, stal se náčelníkem Eskymáků, ztroskotal s lodí a po dlouhých peripetiích se dostal i do rodného Česka. A pak opět na daleký sever, byť tentokrát „pouze“ do města Dawson City na řece Yukon.
Připadalo mu normální, že – když je venku 60 °C pod nulou – leží půl roku v díře, kterou si vyhloubil ve skále a že, když má hlad, vezme si kousek zmrzlého medvěda nebo tuleně, co se mu povaluje u dveří.
Žil v podmínkách, ve kterých když lidé chtějí jít na záchod, musí si sednout na zapálenou svíčku, aby jim – vy víte co – nepřimrzlo k zadku. Sám Welzl k tomu ve své knize Třicet let na zlatém severu napsal: „Poznal jsem jednoho Ira, červeného a vousatého, který naříkal, že má od svíčky plno puchýřů, takže se nemůže vůbec posadit.“
Čech moravské národnosti
Jan Welzl se narodil roku 1868 v Zábřehu na Moravě na území tehdejšího Rakouska-Uherska. Otec pracoval ve Vídni jako sluha, matka si vydělávala jako hokynářka a mlékařka. Pozdější eskymácký náčelník vyrůstal v česko-německém prostředí a oba jazyky patrně ovládal stejně dobře. Sám se však považoval za „Čecha moravské národnosti“.
V šestnácti letech se – jako vyučený zámečník – poprvé vydal do světa. Šel pěšky přes Vídeň a Janov a prošel celý Balkán. Mezitím mu zemřela matka. Po vojně odešel do Hamburku. Jako námořník obeplul Afriku a nakonec skončil na samém východě Asie v dnešní severovýchodní Číně. Tehdy však svět vypadal jinak než dnes a oblast patřila carskému Rusku. Chvíli pracoval v carských loděnicích, později se nechal naverbovat na stavbu transsibiřské železnice.
Sám přes celou Sibiř
Tam se rozhodl, že projde napříč Sibiří až k Ledovému moři. Že ta cesta nebude snadná, toho si byl dobře vědom. Své šance hodnotil svéráznou češtinou lapidárně: „Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“ Ale nakonec prošel. Díky odvaze, pevnému zdraví a štěstí dokázal neuvěřitelné. Ačkoliv se vůbec nevyznal v mapách, za tři roky dorazil k zamrzlému Beringovu moři. Společníkem mu byl koník, který táhl kárku, a dále na severu pak sobí spřežení. O cestě napříč Sibiří později napsal, že zima nebyla krutá, protože jeho teploměr naměřil nejvíce 50 stupňů Celsia pod nulou.
Velrybář a obchodník
U moře si počkal na velrybářskou loď, kde se nechal najmout jako strojník. Když bylo po lovecké sezoně a blížil se podzim kapitán dal Welzlovi výplatu a zásoby na zimu a vysadil ho na pobřeží nejjižnějšího z Novosibiřských ostrovů. Souostroví sice patřilo ruskému carovi, ale ve skutečnosti to byla země nikoho.
Welzl si našel jakousi díru v zemi, kterou si vyčistil a pak i zvětšil dynamitem. Prožil v ní půl roku polární zimy. Topil mimo jiné i uhlím, které se tu dalo sbírat i na povrchu. Zpočátku se živil lovem, pak však rychle pochopil, že bude výhodnější obchodovat. Prodával kůže i zásoby pro další polárníky, lodníkům nabízel uhlí do parních kotlů.
Náčelník ostrovů
Zaměstnával i několik mladých domorodek. Sám o tom napsal: „U sebe v jeskyni jsem je nechtěl mít, protože hrozně páchly rybím tukem. Pracovaly za jídlo od rána do večera. Já uhlí střílel, děvčata je odnášela v malých košíčcích do káry, kterou jsem si udělal, co se rozprsklo, to sesbírala… a tak běhala celý den. Byly to dívky devítileté až dvanáctileté, žádná neunesla víc než šest kilo. Ale byly pilné. Co chvíle jsem zapřáhl psy a odvezl jsem uhlí do přístavu.“
I když z dnešního pohledu je to nelidské a proti právům dětí, tehdy to nikomu nevadilo. Welzlovi se dařilo, spolu s několika kamarády koupil starší velrybářskou loď, se kterou rozvážel zboží od Aljašky až daleko na severní Sibiř. Byl tak úspěšný, že ho v roce 1903 zvolili náčelníkem a nejvyšším soudcem na Novosibiřských ostrovech. Místní ho znali pod přezdívkou Bear Eater (Pojídač medvědů) nebo Arctic Bismarck.
Ztroskotání
Jenže pak ho štěstí opustilo. V roce 1924 se svou lodí na cestě do USA ztroskotal. Zachránil si jen holý život. Američané, kteří ho vyslýchali, nevěřili svým uším. A také ani jeho historkám. Welzel neměl žádné doklady a ani moc nevěděl, že skončila válka a že jeho rodné Rakousko-
-Uhersko už neexistuje. Navíc v té době se začal rozpínat Sovětský svaz a Američané se obávali komunistických špionů. A náš polárník připlul z ostrovů, které po porážce cara patřily sovětům. Nakonec ho jako podezřelého cizince vyhostili, posadili na loď a šupem poslali do Evropy.
Po vyhostění skončil Jan Welzl v Hamburku. Tady se protloukal všelijak, jeho dovednosti ze „zlatého severu“ mu v evropském velkoměstě dvacátých let nebyly moc platné.
Na konec se za peníze z příběhů, které o svém životě navyprávěl, opět vypravil na sever, na své milované Novosibiřské ostrovy. Do Kanady se dostal bez problémů až do Dawson City, odkud chtěl cestovat přes Aljašku k Beringovu moři. Nebyl ale vpuštěn do Spojených států. Snad neměl dostatek peněz, také bylo obtížné sehnat loď, která by na Novosibiřské ostrovy jela. Změnila se doba, mezi sovětským Ruskem a USA panovalo nepřátelství. Nakonec velký dobrodruh dožil v Dawsonu, kde v roce 1948 ve věku 80 let zemřel.
