Úhyn obrovské velryby je smutná věc. Pro mnoho živočichů však její tělo, které zvolna klesne až ke dnu, znamená novou naději. Žraloci, ryby a korýši oberou maso až na kost. Zbyde kostra, které se říká velrybí pád. A na ní žijí snad nejpodivnější živočichové, jaké známe. Mořské hyeny kostižerky!
„Co to, proboha, je?“
Tuhle otázku si mohli položit vědci, kteří v únoru 2002 vytáhli z moře kus velrybí kosti. Přesněji řečeno, kost jim z téměř tříkilometrové hloubky zálivu Monterey Bay u pobřeží Kalifornie podala robotická paže dálkově řízeného podvodního vozidla (neboli ROV) jménem Tiburon. Robotovi to bylo fuk, ale kost patřila velrybě plejtvákovci šedému a lezly z ní červené trubičky tlusté asi jako obyčejná tužka. Jejich zkoumání ukázalo, že patří živočichovi, jakého nikdo neznal a, popravdě řečeno, asi by si ho i těžko představil. Napadl by vás červ s kořeny, kterými vysává kosti velryb? Který nemá trávicí soustavu – ústa, žaludek, nic? Kterému tuk získaný z kostí musí strávit někdo jiný?
Hltač kostí
Způsob obživy vynesl prapodivné potvůrce z hlubin trefné latinské jméno Osedax neboli hltač kostí. Neméně pěkný je i český název kostižerka. Kupodivu tito červi patří do příbuzenstva obyčejných žížal. Vědci je totiž zařadili mezi mnohoštětinaté červy, kteří tvoří jednu z hlavních skupin kroužkovců. To, že životní styl kostižerek připomíná víc rostliny než živočichy, není jejich jedinou výstředností. Všichni červi, které se vědcům povedlo vyloupnout z velrybích kostí, byly samičky. Chvíli se zdálo, že samečci snad vůbec neexistují, ale pak je vědci přece jen našli – přímo v útrobách samiček. Mají mikroskopickou velikost a nijak zvlášť se neliší od larvy kostižerky, která se vylíhla z vajíčka a plave oceánem v naději, že najde nějaký velrybí pád.
Malá šance na přežití
Pokud se jí to povede a usadí se na kosti, vyroste z ní samička. Pokud však přistane na těle dospělé samičky kostižerky, stane se z ní sameček. Vroste do jejího těla a stane se doplňkem, jehož jediným úkolem je vytvářet co nejvíc spermií, které by mohly oplodnit samiččina vajíčka. A oplodněných vajíček kostižerky potřebují opravdu kvanta. Velrybí kostry jsou v oceánu velmi vzácné zboží, což znamená, že spousta larev žádnou nenajde a přijde nazmar. Aby druh přežil, musí malé šance dorovnat velkým počtem larev. Možná vás teď napadá, jestli jsou kostižerky opravdu tak strašně vybíravé, že musí vysávat jenom kosti velryb.
V nouzi je i kuře dobré
Odpověď souvisí s tím, kdy vlastně kostižerky vznikly. Pokud by byly opravdu vázány jen na kosti kytovců, mohly by být staré nějakých 40 milionů let. Právě v této době se totiž v mořích objevili prakytovci čili předkové dnešních velryb. Vědecké experimenty však dokazují, že kostižerky se mohou živit i na kostech tuleňů, krav a dokonce i kuřat. Sice jim moc nechutnaly, ale dokázaly na této stravě přežít. To, že kostižerky mohou vysávat nejen kosti savců, potvrdily i fosilní nálezy. Jsou jimi asi 30 milionů let staré kosti velkých ptáků z čeledi Plotopteridae, prožrané dírami po kostižerkách. Tito vyhynulí ptáci byli nelétaví a podobně jako tučňáci se potápěli za rybami. Je jasné, že občas uhynuli ve vodě, kde jejich kostry přišly přímo do rány hladovým kostižerkám.
Současníci dinosaurů?
Nezávislost na savcích znamená, že dobu vzniku kostižerek můžeme klidně posunout až do doby dinosaurů. Některé genetické studie naznačují, že kostižerky jsou staré nejméně 70 až 80 milionů let. Tehdy, v období křídy, se v oceánech proháněli obrovští mořští plazi. Víme, že z plazů (konkrétně malých dravých dinosaurů) se vyvinuli ptáci. A když kostižerky dokázaly vysávat kosti ptáků, proč by to samé nemohly dělat s kostmi jejich vzdálených předků? Hmatatelný důkaz v podobě „prožrané“ kosti mořského ještěra se zatím nenašel, ale to může být otázkou času. Šance na takový objev určitě jsou. Minulý měsíc vědci zjistili, že kostižerky nežily jen v Pacifiku, kde byly poprvé nalezeny, ale také v Atlantiku a Středozemním moři. To znamená, že byly a možná stále jsou rozšířené téměř po celém světě.
