Krutá K2: Přežijí jen nejlepší
Žebříček smrtících velehor s přehledem vede slavná K2, ležící na pákistánsko-čínské hranici. Hora, dosahující výšky 8611 metrů nad mořem, drží smutný primát: odehrálo se na ní nejvíce neúspěšných pokusů o zdolání a zemřel zde nejvyšší počet - téměř osmdesáti horolezců.
Za nebezpečnost Lambá Paháru, jak je druhá nejvyšší hora na světě označována v místním jazyku urdštině může několik důvodů. Prvním je nestabilní ledovo-sněhová pokrývka, která se často nečekaně trhá, dalším její velmi strmé stěny, nebezpečná soutěska Bottleneck a vůbec největší relativní převýšení této hory.
Místo smrti
Od nejnižšího bodu „Ká dvojky“ až k jejímu vrcholu, byste naměřili víc metrů než u nejvyšší hory světa, slavného Mount Everestu, který má nadmořskou výšku 8 848 metrů. Nevyzpytatelná velehora K2 se proto během minulého století stala hrobem mnoha horolezců.
Velké potíže měli v červnu 1954 během výstupu i první pokořitelé jejího vrcholu italští sportovci Achille Compagnoli a Lino Lacedeli. V srpnu 2008 zde dokonce na Bottlenecku (úzké a nebezpečné soutěsce pod vrcholem hory) zahynulo pod lavinou téměř současně jedenáct horolezců. Proto si na K2 troufnou pouze nejodvážnější a nejzkušenější lezci z celého světa.
Na stupnici vítězů Španěl i Čech
Nás může těšit, že první člověk, který "Ká dvojku" pokořil hned dvakrát za sebou, byl v osmdesátých letech minulého století Čech Josef Rakoncaj . Po něm se to zatím podařilo jen španělskému horolezci Juanitovi Oiarzabalovi a šerpovi Jangbuovi. Ale lezeme dál.
Dalším neslavně známým „kopcem“ je devátá nejvyšší hora naší planety Nanga Parbat. Stejně jako „Ká dvojka“ leží v pákistánském Kašmíru a může se honosit titulem první mezi osmitisícovkami, na níž se pokusili vystoupit lidé. Stalo se to roku 1895.
Velehora nezná slitování
Jen do prvního úspěšného výstupu na vrchol hory Nanga Parbat, který se roku 1953 povedl rakousko-německé expedicí, tady za svou troufalost zaplatilo životem 31 horolezců. Bilance Nanga Parbatu je doslova hrozivá. Během německo-rakouské expedice v roce 1934 zde přišlo ve sněhové vánici o život devět lidí včetně šesti šerpů.
Ještě hrůznější byl výsledek výpravy uskutečněné o tři roky později. Téměř všechny její členy zasypala lavina, přestože šlo většinou o zkušené sportovce a horaly z Německa a Rakouska. Zajímavostí je, že ani toto neštěstí Němce od dalších výstupů neodradilo.
Slavné putování
V roce 1939 nalezla na západní stěně Nanga Parbatu jiná skupina dobrodruhů pohodlnější výstupovou trasu, používanou dodnes většinou horolezců. Zdolání vrcholu hory se jim sice zřejmě nezdařilo, ale jeden z jejích členů Heinrich Harrer napsal o své dobrodružné cestě východní Asií a pobytu u tibetského dalajlámy známou knihu Sedm let v Tibetu.
Kontroverzní Harrerova výprava totiž probíhala pod patronací nacistické organizace SS a po sestupu z Nanga Parbatu byla zatčena Brity (Indie a Pákistán byli tehdy jejich kolonií). Přesto se Harreovi podařilo ze zajetí uprchnout do tehdy nezávislého Tibetu a zde se dočkat konce druhé světové války.
Další výprava na „pákistánský postrach“ vyrazila až roku 1950 pro změnu z Velké Británie. Dva z jejích tří členů se však z náročného šplhání po svazích nikdy nevrátili živí. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna...
Pozor si dejte i v Tatrách
Přestože současní horolezci jsou lépe vybavení, a často fyzicky zdatnější než jejich předchůdci v minulém století, velehory s drsným a stále se měnícím podnebím, příkrými srázy, kluzkými ledovými plochami, lavinami, i řídkým vzduchem, jsou stále nebezpečným soupeřem.
Natolik nebezpečným, že na jejich svazích zemřou každý rok stovky lidí - nejenom horolezců, ale i turistů. A mnohdy zcela zbytečně. Až pojedete do slovenských Tater nebo rakouských Alp, nezapomeňte na to.
