Často nebývají ohrožené nejvíce druhy, které jsou vzácné, ale naopak ty nejhojnější. Nikoho je totiž vůbec nenapadne chránit. V případě holubů stěhovavých to vypadalo, že jsou jejich hejna nevyčerpatelná a dají se lovit donekonečna. Bohužel to nebyla pravda. Holubů bylo čím dál méně, ale nikdo se s tím neznepokojoval. Až najednou nebyli.
Mláďata musela hubnout
Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) žil v lesích na východě severní Ameriky. Jednalo se o neobyčejně úspěšný druh, který se živil žaludy, bukvicemi a dalšími lesními plody. Ptáci nežili osaměle, ale hnízdili v koloniích a přesunovali se v obrovských hejnech, která podle svědků doslova zastiňovala slunce. Ta největší, pozorovaná na počátku 19. století, tvořily podle odhadu tehdejších přírodovědců až dvě miliardy ptáků. Takové množství holubů přelétalo nad hlavami pozorovatelů celý den.
Holubi stěhovaví hnízdili v obrovských koloniích. Některé prý zabíraly až desítky kilometrů čtverečních lesa, a na každém stromu bylo až devadesát hnízd. Navzdory svému počtu to však žádní přeborníci v rozmnožování nebyli. Samice snášela pouze jediné vajíčko. Mládě pak krmili oba rodiče. Zajímavostí je, že mláďata, která rychle rostla, byla těžší než dospělci. Když takto vyrostla, dospělí holubi kolonii opustili a mláďata už sama ve větvích dorostla. Zároveň zhubla natolik, že mohla sama odlétnout.
Zabíjení jako sport
Holubi neměli před příchodem člověka mnoho nepřátel. Sem tam nějakého ulovili draví ptáci, část mláďat padla za oběť divokým kočkám a kunám. Vzhledem k obrovskému počtu ptáků v hnízdních koloniích tito dravci ale nemohli způsobit velké škody.
Indiáni tyto ptáky (zvláště mláďata) lovili na maso, avšak jejich počet nějak vážně neohrozili. Problém nastal až 19. století, kdy začalo na východě Spojených Států dramaticky přibývat obyvatel. Lidé také už měli k dispozici kvalitní lovecké zbraně: brokovnice a nejrůznější opakovačky. Tak se – kromě lovu na maso – stala ze střílení holubů i jakási zábava. Dokonce se tito ptáci používali jako terč při „sportovní“ střelbě na pohyblivý cíl. Byly káceny stromy s hnízdy a mláďaty pak krmena prasata.
V polovině 19. století už byl východ USA protkaný sítí železničních tratí. To umožnilo dopravovat ulovené holuby rychle a ve velkém do rostoucích měst. Začalo masové vyvražďování – především mláďat. Během jediného jednoho dne tak často vzala za své celá kolonie a statisíce ulovených mláďat odvezly vlaky na tržnice do New Yorku nebo Filadelfie.
Promarněná šance
Holubů přesto zpočátku zdánlivě dramaticky neubývalo. Jen jejich populace skrytě stárla, protože nebyla doplňována mláďaty. Vlivem lovu a odlesňování byli vytlačováni do méně vhodných oblastí pro hnízdění. Ptáci se pak přestali rozmnožovat, poslední velké hejno bylo pozorováno v roce 1888.
Ještě o osm let později však zřejmě bylo možné holuby stěhovavé zachránit. Roku 1896 se v Ohiu, nedaleko města Bowling Green, shromáždilo posledního asi čtvrt milionu ptáků, aby založili velkou hnízdní kolonii. Na informaci o velkém hejnu holubů, však místo ochránců přírody zareagovali lovci. Během týdne zastřelili přibližně 240 tisíc holubů a zlikvidovali tak sto tisíc holoubat.
Poslední byla Martha
Masakr u Bowling Green přežilo asi pět tisíc ptáků. Ti už ale nikdy žádnou kolonii nezaložili. Za čtyři roky – 24. března 1900 – byl pak zastřelen poslední divoký holub stěhovavý. V té době už přežívala pouze malá skupinka těchto ptáků v zoologické zahradě v Cincinnati. Nejdéle z nich vydržela holubice jménem Martha. Když 1. září 1914 zemřela, holub stěhovavý definitivně vyhynul. Dnes má tento, kdysi nejhojnější pták Ameriky, v Cincinnatské zoo pomník. O mnoho více po něm nezbylo.
