Incká říše byla bohatá a výborně organizovaná. Od jednoho konce na druhý ji protínaly tisíce kilometrů dlouhé cesty, po kterých se pohybovalo zboží, armády i rychlí běžci. Podle odhadů tu žilo až dvacet milionů lidí. To španělský dobyvatel Francisco Pizarro (o dalších dobrodruzích si přečtěte zde), když na říši v roce 1532 zaútočil, měl k dispozici pouze sto osmdesát mužů a dvacet sedm koní.
Pizarrovi však nahrávalo, že ještě před ním se do Peru dostal jiný „návštěvník“ z Evropy – epidemie pravých neštovic. Indiáni neměli proti této chorobě žádnou imunitu, zemřel na ní i vládnoucí Inka Huayna Capac. Po jeho smrti vypukl boj o trůn mezi jeho syny Huáscarem a Atahualpou. Když po kruté občanské válce vyhrál Atahualpa, Pizarrovi vojáci už přicházeli.
Rozdíly ve zbraních
Situace tak byla pro Španěly příznivá. Stejně je ale neuvěřitelné, že tak velký stát dobyla pouhá hrstka dobrodruhů. Španělům pomohlo, že měli na své straně obrovskou technologickou převahu. Naopak Inkové žili na úrovni doby bronzové. Jejich hlavní zbraní byly dřevěné kyje potažené bronzem nebo bronzové sekyry. Jako ochranu před nepřátelskými údery používali vatované kabátce a deky. Španělé měli – kromě střelných zbraní, které sloužily spíše k zastrašování – ocelové meče, plátové brnění a koně, na nichž byli téměř neporazitelní. Zároveň za staletí válek s Maury nasbírali obrovské vojenské zkušenosti a byli neobyčejně osobně stateční.
Nový Inka Atahualpa (všichni vládce Inků používali titul Inka), si zprvu neuvědomil nebezpečnost vetřelců a s několika tisíci podanými se s nimi sešel na náměstí v Cajamarce. Tam ho Španělé věrolomně zajali a drželi jako rukojmí. Prý dokud nenaplní jeho poddaní velikou místnost zlatem. Přestože toto výkupné bylo složeno, Pizarro a jeho muži Atahualpu popravili.
Zlato a poklady
Poté vyrazili dobít hlavní incké město Cuzco. Stály zde chrámy se zdmi obloženými zlatem a stříbrem, které ihned začali někteří vojáci loupat. Další sbírali zlaté a stříbrné nádoby z hrobek mrtvých. Z Chrámu slunce odnesli zahradu s rostlinami vytepanými ze zlata. Uloupenou kořist dávali Španělé na hromadu. Dvacet procent pokladu připadlo králi a zbytek mezi ně rozdělil osobně Francisco Pizarro.
Všechny zlaté a stříbrné předměty, které dobyvatelé nalezli, přetavili do skladnějších prutů. Zničili tak díla nepředstavitelné historické ceny. Ta, která nebyla zničena v Peru a dostala se v celku do Madridu, skončila stejně, když z nich Karel V. nechal zhotovit mince k umazání státního dluhu.
Princip vládnutí, který pak Španělé v Peru zavedli, byl z jejich hlediska dokonalý. Vojáci a důstojníci, kteří se zúčastnili tažení, museli žít ve městech a být v jakési pohotovosti, kdyby došlo ke vzpourám domorodců. Aby měli z čeho (dobře) žít, dostali za zásluhy na dvě generace přidělený „statek“. Často šlo o obrovské území obývané desítkami tisíc lidí, kteří museli odvádět předepsané daně. Do domů vítězů tak plynulo obrovské bohatství. Záznamy říkají, že z jednoho takového statku odcházelo – kromě potravin, vlny a dalších surovin – i 71 kilogramů zlata ročně. Dnes (a to má zlato menší hodnotu než tehdy) stojí kilogram zlata necelý milion korun.
Tajemná Vilcabamba
Když Inkové ztratili hlavní město a jejich armády byly zničeny, postavili na východě své říše město nazvané Vilcabamba. Tady, v místech, kde Andy už sestupují do amazonského pralesa, ještě na několik desítek let obnovili pořádky staré říše. Když se pak v roce 1572 Španělé přiblížili i k Vilcabambě, indiáni vzali všechny poklady a opustili ji. To, co zbylo, dobyvatelé vydrancovali. Město poté zarostlo džunglí a stalo se na staletí legendou. Nakonec bylo nalezeno až ve druhé polovině 20. století. Naděje, že by se zde ještě podařil najít obrovský zlatý poklad, už není moc velká.
