Naprostá většina papouščích druhů žije na jižní polokouli. Přesto existují výjimky. Takovou byl i severoamerický papoušek karolínský (Conuropsis carolinensis). Bohužel o něm musíme hovořit už jen v minulém čase. Před necelými sto lety tento zelený pták s citronově žlutou hlavou a červenou skvrnou na čele a okolo zobáku vyhynul.
Farmáři a včely
Ještě v polovině 19. století žila v jihovýchodní části Spojených států početná hejna těchto papoušků. Tehdy byly v módě ženské klobouky zdobené ptačím peřím, na které se papouščí pírka náramně hodila. Papoušci také s chutí navštěvovali pole a zahrady. Farmáři je proto na potkání stříleli. Jednou ranou se tak zbavili nevítaného škůdce, manželce přinesli šikézní ozdobu a možná i něco malého na polévku či do trouby.
Lov sám o sobě však konec papoušků karolínských nejspíše nepřivodil. Více asi vadily změny krajiny, které zemědělství přinášelo. Jak rostl počet polí a zahrad, ubývalo starých vykotlaných stromů, v nichž ptáci hnízdili. O zbývající vhodné dutiny museli navíc papoušci bojovat s novým příchozím – evropskými včelami, které se začaly na jihovýchodě Spojených států šířit. Proti agresivnímu hmyzu neměli šanci.
Vyhubila je infekce?
Co však vedlo k definitivnímu konci papouška karolínského, zůstává záhadou. Na počátku 20. století už byly jejich poslední zbytky chráněny. Dokonce i většina farmářů jim nějaké to ukradené sousto tolerovala. Také už nebyla taková nouze, aby se někdo musel papoušky živit a móda klobouků zdobených peřím také končila.
Zdá se tak, že definitivní ránu zasadila papouškům nějaká nemoc, dost možná virus, který chytili na svých „loupeživých výpravách“ od domácí drůbeže. Nedá se proto vyloučit, že pro tyto ptáky bylo paradoxně lepší, když je farmáři od svých usedlostí vyháněli střelbou, než když jim umožnili si zobnout se slepicemi.
Nakonec však poslední volně žijící papoušek zahynul násilnou smrtí – byl zastřelen na Floridě v roce 1913. Podle některých údajů došlo k této politováníhodné události o devět let dříve.
Smrt žalem
Ať tomu bylo tak či onak, jisté je, že na počátku první světové války (1914) už žilo pouze několik papoušků v zajetí. Pár, který se ale nikdy nerozmnožil, chovali tehdy v cincinnatské zoo. Oba ptáci zde žili spokojeně 32 let. Když však roku 1917 zemřela samička Lady Jane, její partner Incas jí zanedlouho následoval. Poslední papoušek karolínský tak zemřel žalem 21. února 1918. Shodou okolností uhynul Incas ve stejné zoo a dokonce i kleci jako poslední jedinec jiného vyhubeného ptačího druhu – samice holuba stěhovavého Martha.
A to byl konec tohoto ptačího druhu. Od té doby sice ještě v bažinách jihu USA prý lidé nějaké žlutohlavé papoušky zahlédli. Bohužel se však žádné z těchto pozorování nepodařilo potvrdit a je prakticky jisté, že papoušek karolínský vyhynul.
Dodnes se z tohoto kdysi hojného tvora dochovalo jen několik stovek kůží a 16 koster v muzeích po celém světě.
Smutný příběh
Přitom – alespoň v zajetí – vyhynout asi nemusel. Tento pták, o něco větší než andulka, byl koncem 19. století celkem běžně chovaný v klecích. Jsou doklady, že se jednalo o přítulného společníka. Nikdo si ale nedal práci, aby tak obyčejného (a levného) tvora rozmnožil.
To se v příbězích vyhynulých zvířat opakuje často. Druh je původně hojný, všem připadá tak obyčejný, že se nikdo ani nenamáhá ho podrobněji studovat. Když si lidé nakonec uvědomí závažnost situace, bývá už pozdě. Není co studovat. S každým druhem, který takto zbytečně vyhyne, je přitom svět o něco málo měně zajímavý a pestrý.
