Na první pohled připomíná rosomák malého medvěda. Může za to jeho dlouhá hustá srst, která ho dokonale chrání před mrazem, a možná i široké tlapy s dlouhými drápy, které mu slouží jako sněžnice na hlubokém sněhu. Přesto nemá rosomák s medvědem nic společného, je to největší suchozemská lasicovitá šelma, větší už je jen vydra mořská a obrovská.
Síla a odvaha
Pověst nebezpečné a zuřivé šelmy vysloužila rosomákovi jeho obrovská síla a statečnost. V poměru ke své velikosti (váží v průměru 13 kg) je to úplně nejsilnější savec na světě – svými čelistmi hravě drtí kosti i zmrzlé maso. Svou odvahu a zuřivost pak ukáže v okamžiku, kdy se ho někdo pokouší připravit o kořist – směle se postaví smečce vlků, pumě a dokonce i medvědovi. V dobách, kdy trapeři a lovci kožešin lovili především pomocí pastí, pro něj představovala vítaný zdroj potravy v pastech chycená zvířata. Inteligentní šelma se rychle naučila pasti systematicky vylupovat, a když se náhodou setkala s jejich rozzuřeným majitelem, bez váhání zaútočila i na něj. V bezpečí nebyly ani zásoby potravy v traperově srubu, rosomák se do něj dokázal vlámat a veškeré maso odtáhnout. Není divu, že ho lovci považovali za nepřítele číslo jedna.
Osamělý lovec
Rosomáci obývají severskou tundru Evropy, Asie a Severní Ameriky. Jejich počty nejsou přesné známé, ale nikdy nebyly moc vysoké – samotářská šelma potřebuje ke své obživě značně velké lovecké území (samci až 620 km2), takže jsou v přírodě opravdu hodně řídce roztroušení. Od počátku 20. století se však jejich stavy na mnoha místech vytrvale snižovaly. Nepochybně to bylo způsobeno i jejich lovem – rosomáčí kožešina byla velmi ceněna pro své izolační vlastnosti a používala se k výrobě zimních bund. Dnes už se sice rosomáci neloví, ale i když byli v roce 2007 zařazeni do Červené knihy ohrožených zvířat jako zranitelný druh, jejich úbytek to na mnoha místech nezastavilo.
Domov pod sněhem
V současné době se rosomáci zařadili po bok ledních medvědů a dalších severských druhů zvířat, které ze všeho nejvíc ohrožuje globální oteplování. Rosomáci se totiž životu v drsných arktických podmínkách s dlouhou mrazivou zimou a vysokou vrstvou sněhu přizpůsobili tak dokonale, že jinde už ani žít nemohou. Loňské a předloňské studie populací rosomáků v Severní Americe prokázaly, že rosomákům ani tak nevadí zvýšení letních teplot, mnohem víc je ohrožuje rychlejší nástup jara a s ním spojené tání sněhu, a také celkově nižší sněhové srážky. A protože samice pro svůj vrh mláďat potřebují vysokou vrstvu sněhu, v níž si vyhrabávají teplá a chráněná doupata, z míst, kde se v důsledku oteplování snižuje sněhová pokrývka, začínají mizet.
Zmražené zásoby
Nejnovější studie zveřejněná letos v létě však přinesla zcela nový pohled na to, jakým způsobem oteplování a úbytek sněhové pokrývky rosomáky ohrožuje. Na jaře, kdy samice pečuje o mláďata a kojí je, je v přírodě nejméně potravy. Lov by ji tak stál spoustu času a energie, kterou musí věnovat svým potomkům. Samice si proto v období, kdy je potravy dostatek a je snadné ji ulovit, dělá zásoby. Ulovené soby, losy, ale i veverky a další kořist si zahrabává hluboko do sněhu. Ten ji nejen uchrání před ostatními predátory, ale především před bakteriemi a hmyzem. Funguje totiž jako mrazák – zmražená potrava se pod sněhem nekazí a nerozkládá. V době kojení mláďat pak samice nemusí opouštět mláďata na delší dobu - když má hlad, zajde si jen k nejbližšímu „mrazáku“.
Domov kolem Země
Celé české jméno rosomák sibiřský (Gulo gulo) je poněkud zavádějící. Rosomáci zdaleka nežijí jen na Sibiři, jejich domovem jsou arktické oblasti celé Asie, Evropy a Severní Ameriky, kde v chladných vysokohorských polohách sestupují nejdál na jih. (Ještě během poslední doby ledové žili i u nás ve střední Evropě.) V tomto areálu rozšíření dnes vědci rozlišují dva odlišné poddruhy, euroasijský – G. g. gulo a severoamerický - G. g. luscus.
