Zlatí křečkové patří k nejrozšířenějším domácím mazlíčkům, ale v přírodě je spatřil málokdo. Dokonce se dlouho pochybovalo o jejich existenci. Kde se tedy vzali?
Pramáti křečice
Na počátku byla jediná březí samička odchycená v roce 1930. Z jejích osmi mláďat přežil jeden sameček a dvě samičky. A právě tato trojice křečků zlatých (Mesocricetus auratus) se stala prarodiči všech krémových, bílých, želvovinových, trojbarevných, plavých či černých, dlouhosrstých, krátkosrstých i bezsrstých křečků, které dnes milovníci zvířat chovají po celém světě. Bez ohledu na vzhled jsou tak všichni současní křečkové vzájemně příbuzní.
Neexistující zvíře
Křeček zlatý byl objeven a popsán podle jediného exempláře už v roce 1839, ale pak ho téměř sto let nikdo v přírodě nespatřil. Světu se připomněl až zmíněnou odchycenou samičkou a pak na dalších několik desetiletí opět zmizel. Zdálo se, že tento druh už v přírodě nežije a přežívá pouze v domácích a laboratorních chovech. Proto byly v letech 1997 a 1999 uspořádány dvě zoologické výpravy do oblasti jihovýchodního Turecka a severní Sýrie, kde byl naposledy spatřen, s jediným cílem: buď křečky najít, nebo se ujistit, že v přírodě opravdu nežijí.
Úspěch
Výpravy byly nakonec úspěšné – objevily a zmapovaly 30 křeččích nor a přinesly několik zajímavých postřehů. Samotářští křečkové si budují nory daleko od sebe a každou obývá jediné dospělé zvíře. Proto bylo tak obtížné je najít. Zajímavé bylo i to, že samičky pečující o mláďata nebyly aktivní v noci jako v zajetí, ale vycházely z nor ještě před setměním, aby se vyhnuly nočním predátorům, především sovám. Vědci mimo jiné na těchto výpravách několik zvířat odchytili a založili novou chovnou skupinu zvířat nepříbuzných se všemi dosud chovanými křečky.
Zuřiví samotáři
Zlatí křečkové jsou roztomilá zvířátka, není divu, že si je lidé oblíbili. Přesto mají své zápory, tím hlavním je jejich samotářská a agresivní povaha. Nelze je chovat po dvou, zuřivě se mezi sebou rvou, což může skončit i smrtí slabšího jedince. Agresivně se často projevují i vůči svému chovateli. Dlouhým chovem se sice jejich povaha zklidnila a lze je ochočit tak, že je z nich docela přítulné zvíře, ale jakmile se jim něco znelíbí (např. je někdo nešetrně probudí), ani ti nejpřítulnější se nerozpakují pokousat ruku, která je krmí.
Menší příbuzní
Rodina křečků je naštěstí velmi rozvětvená, takže si chovatelé toužící po méně kousavém zvířátku mohou vybrat z několika menších a méně agresivních druhů. Ti nejoblíbenější jsou známí pod českým jménem křečíci a patří do rodu Phodopus. Od křečka se liší nejen velikostí, ale mají i kratší a zavalitější tělo a větší oči. Ze tří druhů je nejrozšířenější křečík džungarský (P. sungorus), běžný je i křečík Campbellův (P. campbelli). Třetí druh, křečík Roborovského (P. roborovskii) je nejmenší zástupce křečků vůbec, ale hodí se spíš pro zkušenější chovatele, protože ještě není tak zdomácnělý.
