Nový Zéland je pozoruhodný kout Země. Před 70 miliony lety se oddělil od Antarktidy a dalších kontinentů a „zakotvil“ daleko v Tichém oceánu. Od té doby se na něm vyvíjelo zcela jedinečné společenství živočichů. Nežili tu žádní savci, vládu nad ostrovem proto převzali ptáci a nahradili všechna savčí společenstva ostatních kontinentů. Včetně velkých býložravých kopytníků.
Opeřené žirafy
Svět bez savců znamená také svět bez nebezpečných šelem. Nový Zéland se proto stal rájem nelétavých ptáků, kteří se zde mohli nerušeně vyvíjet. A protože nelétaví ptáci nepotřebují být lehcí, aby je unesla křídla, nemusejí nijak omezovat svůj vzrůst a váhu. Na Novém Zélandu se tak vyvinuly opravdové ptačí „žirafy“, ptáci moa. Ti menší se živili trávou, ti vyšší spásali úplně stejně jako dnešní žirafy listí a větve keřů a nízkých stromů. Na rozdíl od současných pštrosů byli skutečně bezkřídlí – nemají ani pozůstatky pažních kostí.
Obři z domorodých legend
Když připluli na Nový Zéland první Evropané a domorodí Maorové jim vyprávěli o obrovských nelétavých ptácích, moc jim to nevěřili. Teprve v roce 1839 obdržel sir Richar Owen z londýnské chirurgické společnosti od obchodníků několik kostí, a po čtyřletém bádání došel k závěru, že jde o kosti obřích ptáků příbuzných pštrosům. Pojmenoval je Dinornis. Zpočátku se mu vědecký svět smál, ale později začaly nálezy přibývat a jeho teorie byla potvrzena. Vědci začali podle kosterních nálezů popisovat jednotlivé druhy obřích nelétavých ptáků známých pod maorským jménem moa.
Obří matky
Zoologové původně popsali víc druhů těchto vyhynulých ptáků, ale novější výzkumy prozradily, že se v některých případech nejednalo o odlišné druhy, ale o samce a samice stejného druhu. Také největší pták, který kdy na Zemi žil, Dinornis novaezealandiae, byl původně popsán jako dva druhy. To proto, že samice byly 1,5krát vyšší a téměř 3krát těžší než největší samci stejného druhu (samice měřila v kohoutku až 190 cm, samci jen 120 cm, samice vážily 242 kg, samci 85 kg). Je to vůbec největší velikostní rozdíl mezi samcem a samicí, jaký byl kdy u ptáků či savců zaznamenán.
Kdo jsou ptáci moa
Tito nelétaví ptáci patří do příbuzenstva pštrosů – dnes vědci uznávají devět druhů v šesti rodech. Ještě donedávna se domnívali, že jejich nejbližšími žijícími příbuznými jsou australští kasuáři a emuové, ale novější studie DNA prozradila, že mnohem bližší jsou jim jihoamerické tinamy.
Cesta k zániku
-70 milionů let – Nový Zéland se odděluje od ostatního světa
-18,5 milionů let – objevili se první ptáci moa a začaly se vyvíjet jednotlivé druhy
1200–1300 – Nový Zéland osídlují první lidé, kteří připluli z Polynésie
1400 – většina ptáků moa je pravděpodobně vyhubena Maory lovem pro maso
1770 – první Evropané objevují Nový Zéland
1770 – maorští lovci údajně spatřili poslední jedince obřích ptáků
1773 – oficiální datum vyhubení ptáků moa
1820 – Nový Zéland osídlují první Evropané
1839 – sir Richar Owen získává od obchodníků úlomky neznámého vyhynulého živočicha
1843 – sir Richard Owen pojmenovává a popisuje první druh ptáka moa (Dinornis novaezealandiae)
Proč vyhynuli?
Letos v létě vědci zveřejnili výsledy studií, při nichž zjišťovali, jaké příčiny vedly k vyhubení či ohrožení novozélandských druhů ptáků. V ostatním světě měly na vymření tzv. megafauny (obřích druhů zvířat) vliv především změny klimatu. Pro Nový Zéland ovšem tato příčina neplatí - během uplynulých 40 milionů let se na něm klima změnilo několikrát, přesto ptáci moa nevyhynuli, ale přestěhovali se do vhodnějších oblastí. Vyhynuli teprve po příchodu Maorů, ale ještě před příchodem Evropanů. Přitom právě v tomto období byly klimatické podmínky stálé. Příčinou tedy byl skutečně, jak se předpokládalo, jejich nadměrný lov.
