Všechna domácí zvířata mají kdesi ve vzdálené minulosti svého divokého předka. Někdy dokonce tak vzdáleného, že už se mu dnes ani moc nepodobají. Ale jak se v posledních letech ukazuje, mnohá současná divoká zvířata v sobě naopak nosí dědictví svých dávno zdomácnělých příbuzných, s nimiž se kdysi zkřížila. Někdy náhodně, jindy pod taktovkou člověka.
Vlci jsou všude
Vlci jsou hned po člověku nejrozšířenějším a nejproměnlivějším savcem na světě. Obývají téměř celou severní polokouli, i když dnes se jejich areál rozšíření značně zmenšil, protože byli na mnoha místech vyhubeni. Dokázali se přizpůsobit velmi odlišným podmínkám, daří se jim v horkých stepních oblastech stejně dobře jako v lesích mírného pásma, v tajze či bezlesé severské tundře. Není divu, že v tak rozmanitém prostředí vytvořili celou řadu poddruhů, které se od sebe liší tělesnou stavbou i zbarvením.
Cenná vlčí kožešina
Severoameričtí vlci mají na rozdíl od evropských širší okrouhlejší hlavu, kratší nohy a jemnější srst s hustou teplou podsadou. Jejich kožešina má navíc zajímavou vlastnost – nenamrzá. S oblibou se proto využívala na lemy kapucí polárních obleků, aby chránila obličej. Právě pro tuto kožešinu byli tito vlci loveni stejně jako řada dalších severských kožešinových zvířat. Vlčí kožešina byla cenná i pro svou barvu: zatímco euroasijští vlci jsou většinou šedí, severoameričtí arktičtí vlci jsou krásně bílí. Ale ne všichni – právě lovci kožešin si jako první všimli, že se v populacích bílých vlků vyskytují jedinci celí černí.
Mohou za to psi
První černí psi se na Zemi objevili přibližně před 50 tisíci lety. Jejich nové zbarvení způsobila mutace jediného genu. Vědci nyní zjistili, že stejný zmutovaný gen má na svědomí i černou barvu vlků. Vysvětlení, kde ho získali, se nabízí samo. Před 14 tisíci lety přešli po pevninském mostě přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky lidé a s nimi i psi. Ti mají k vlkům velmi blízko, snadno se proto mezi sebou křížili. Vlci tak získali onen zmutovaný gen, a protože se u lesních populací ukázal jako velmi výhodný, tento nový znak se upevnil. S postupem oteplování a úbytkem sněhu a ledu se černí vlci začali šířit dál na sever. Možná, že až roztaje všechen arktický led a sníh, zmizí bílí vlci úplně a zůstanou jen oni kříženci se psy.
Nový začátek
Symbolem severoamerických prérií je bezpochyby bizon, mohutný tur s vysokým hrbem na hřbetě. Ze dvou poddruhů je bizon lesní větší, ale bizon prériový mnohem známější. Proslavila ho historie jeho vyvražďování, kdy z milionových stád zbylo na konci 19. století sotva sto kusů: malá populace v Yellowstonském národním parku, další jedinci přežili na soukromých farmách. Bizony se díky nim podařilo zachránit, dnes už se jich opět na prériích pasou celá stáda, i když ne milionová. A všichni jsou potomky té stovky přeživších jedinců.
Hrbaté krávy
Bizon (Bison bison) je zcela jiný druh tura než domácí skot (Bos taurus). Přesto je farmáři už od poloviny 19. století křížili, aby získali větší zvířata s vyšší produkcí masa. Samci kříženců byli neplodní, plodné byly jen samice, které se mohly pářit jak s býky domácího skotu, tak s bizony. Pokud v dalších generacích převládly bizoní geny, zvířata byla od bizonů k nerozeznání a rodili se i plodní samci. Na společných pastvinách se dokonce mohli křížit bizoni s domácím skotem i samovolně. A právě tito „nečistokrevní“ bizoni z farem se nejspíš dostali do záchranných chovů. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že studie vzorků obnovených bizoních stád přinesly minulý měsíc šokující výsledky – převážná většina současných bizonů nese geny domácího skotu. Čistokrevných bizonů tak dnes v celé Severní Americe žijí jen čtyři stáda.
Divocí koně
Když uhynul poslední kůň Převalského ve volné přírodě, jejich záchrana závisela na pár jedincích, kteří přežili v zoologických zahradách. A protože jich bylo málo, hned na samém počátku v roce 1905 byla do záchranného chovu zařazena i klisna domácího mongolského koně. Dnes lze koně Převalského považovat za zachráněný druh, který se opět vrací do svého původního domova v mongolských stepích. Ale nejsou divocí tak úplně, mnozí z navrátilců v sobě nesou gen oné bezejmenné domácí klisny. Nemusí to však být jen její geny, mongolští pastevci prý od pradávna do svých stád zařazovali i odchycené divoké koně, a naopak se stávalo, že divocí hřebci odlákali do svého harému domácí klisny. Geny domácích koní už proto mohli nést i divocí koně odchycení ještě před jejich vyhubením ve volné přírodě.
Muflon domácí
Ovce patří mezi nejstarší domácí zvířata, zdomácněla pravděpodobně již před 14 tisíci lety. Za její předky se považuje hned několik druhů divokých ovcí, jednou z nich je i muflon evropský, jehož domovem jsou ostrovy Sardinie a Korsika. V minulosti žil i na pevnině, kam se v posledních staletích vrací jako oblíbená lovná zvěř s cennou trofejí. Muflon má s ovcemi mnoho společného – podobný vzhled, stejný počet chromozomů, složení krevního barviva či chemického složení mléka. To by mohlo být důkazem, že je opravdu předkem současných ovcí. Ale neolitické vykopávky na Sardinii staví tuto teorii doslova na hlavu – kromě kosterních pozůstatků se našly i figurky ovcí, které muflonům „jako by z oka vypadly“. Dnes už je téměř jisté, že mufloni jsou zdivočelými potomky původních plemen domácích ovcí, které přišly naostrovy s lidmi před asi 9 tisíci lety.
