Mám nějakou chřipku. Zůstávám doma s chřipkou, abych se vyležel. Chřipka je jakoby všude přítomná. Jenže to, že někdo o chřipce mluví, ještě neznamená, že jí skutečně onemocněl. Existuje celá řada virových onemocnění, kterým (nesprávně) říkáme chřipka. Jak ale poznat tu „pravou“?
K základním příznakům napadení chřipkovým virem patří prudký nástup choroby. Klasická jsou svědectví nemocných: „Sedl jsem si zdravý k televizi, a než jsem se dodíval na film, rozbolely mě nohy, svaly a hlava, dostal jsem zimnici. Za pár hodin jsem měl horečku až 40 stupňů a začal kašlat.“ Jiná virová onemocnění většinou začínají mnohem pozvolněji.
Proč je tak zrádná?
Virus chřipky napadá buňky na povrchu průdušek a množí se v nich. Tím je zároveň ničí. V průduškách vzniká zánět, který nutí pacienta ke kašli, což pomáhá šíření nemoci kapénkovou infekcí. Každý člověk v okruhu asi 1,8 metru od kašlajícího je v ohrožení.
Za příhodných podmínek (chladno a vlhko) může virus přežívat řadu hodin i na povrchu předmětů. Stačí se pak dotknout například „nakaženého“ držadla vozíku v supermarketu či v tramvaji a pak strčit ruku do úst. V suchém vzduchu nebo mrazu však virus rychle hyne.
Změny viru
Chřipkový virus se neustále částečně mění a jednou za několik desítek let zmutuje zcela zásadně. Přitom se mění počet a struktura dvou bílkovin, které se nacházejí na povrchu virové částice. První z nich – hemaglutinin (H) – slouží k přichycení a pronikání viru do buněk hostitele. V tom mu napomáhá i druhá bílkovina jménem neuraminidáza (N). Ta navíc umožňuje nově vzniklým virovým částicím opustit mateřskou buňku a šířit infekci do dalších buněk.
Virová novinka
Velká změna molekul H a N znamená, že vlastně vznikne úplně nový virus, na který náš imunitní systém není připravený a nedokáže se mu účinně bránit. Snadno tak vznikne pandemie, tedy epidemie, která zasáhne (skoro) celý svět. Během posledních sta let se tak stalo čtyřikrát až pětkrát. Problémy ale přinášejí i menší změny chřipkového viru. Zatímco proti jiným nemocem lze po dlouhou dobu používat stejnou očkovací vakcínu, u chřipky je třeba každý rok vyrobit novou.
Dříve to byl mor
V dřívějších dobách lidé považovali chřipkové epidemie za druh moru. Alespoň tak lékaři usuzují z poměrně přesných popisů onemocnění ve středověkých kronikách. Později už byli samozřejmě odborníci informovanější, ale vlastní chřipkový virus se jim podařilo objevit až v roce 1933. Známe tak zhruba stoletou historii jeho proměn.
První dobře doložená chřipková pandemie se známým typem viru se objevila v roce 1917. Na válkou zdecimovanou Evropu zaútočil zvlášť nebezpečný kmen H1N1 nazvaný španělská chřipka. Zanechal za sebou desítky milionů mrtvých.
Střídání virů
V roce 1957 nahradil španělskou chřipku kmen asijské chřipky typu H2N2. Ten pak v roce 1968 vytlačil virus H3N2 Hongkong, který mezi lidmi koluje dodnes. V roce 1977 se objevil další nový kmen H1N1, který dostal jméno ruská chřipka. Hongkongskou chřipku však úplně nevytlačil. Prasečí chřipka, která nyní způsobuje největší obtíže, se objevila poprvé roku 2009 mezi rolníky (chovateli vepřů) nedaleko mexického hlavního města. Také patří k typu H1N1. A jak je to s obávanou ptačí chřipkou H5N1? Ta pandemii zatím nevyvolala, protože se nedokázala masově šířit z jednoho člověka na druhého. Není ale vyloučené, že nějaká její další mutace tuto schopnost přinese.
Jak vzniká pandemie
Na cestě od „obyčejného“ viru k celosvětové epidemii (pandemii) musí virus zdolat čtyři hlavní překážky. Teprve pak může propuknout pro lidstvo nebezpečná choroba.
1) Musí vzniknout plně životaschopný virus nového typu. To se v případě viru prasečí chřipky H1N1 přihodilo před několika lety v těle vepře v Mexiku.
2) Virus se musí mezi svými hostiteli rozšířit. V případě mexické chřipky tedy mezi prasaty.
3) Musí překonat mezidruhové bariéry, tedy přeskočit z nemocného zvířete na člověka. Právě to ptačí chřipka zatím nedokázala.
4) Virus se musí plně přizpůsobit lidskému organismu a začít se snadno přenášet z jednoho člověka na druhého.
