Wad Ben Naga leží asi 130 kilometrů severně od dnešního hlavního súdánského města Chartúmu. Podmínky, které zde, panují, jsou poměrně tvrdé. Teploty běžně přesahují i v zimních měsících 40 stupňů, v létě bývá ještě tepleji. Podle slov Pavla Onderky z Národního muzea v Praze, který zdejší vykopávky vede, sem například elektřinu zavedli teprve v roce 2009. Tedy právě v době, kdy zde čeští archeologové začali kopat.
Dům, který nemá střechu
Dalším problémem je voda. Zatímco domorodci klidně pijí přímo z řeky Nilu, archeologové si museli pitnou vodu dovážet ze čtyřicetikilometrové vzdálenosti. Nyní doufají, že se jim podaří získat od města Otrokovice, které lidem z Wad Ben Naga pomáhá, filtrační jednotku. Ta by jim pak vyráběla pitnou vodu přímo na místě.
Zajímavý je i dům, který mají archeologové pronajatý. Protože v oblasti vykopávek téměř neprší, nemají zdejší obydlí nutně střechy. Dům je vlastně vysoká ohrada o rozměrech asi 20 x 20 metrů, ve které jsou dva domečky, velké asi jako naše zahradní chatky. V jednom si vědci zařídili kuchyni, a v tom druhém mají přístroje a další cenné věci. Účastníci expedice pak spí venku ve stanech, postavených v domě pod širým nebem (tedy v ohradě).
Nejjižnější město světa
Na místě dnešního Wad Ben Naga se asi před 2000 lety rozkládalo nejjižnější město starověkého světa jménem Arabikeleb. Bylo součástí Merojského království (od 4. století př. Kristem do 4. století našeho letopočtu) v oblasti, které starověcí zeměpisci říkali Núbie. Poté město přešlo do vlivu etiopských křesťanských králů a nakonec oblast ovládl islám. V době největšího rozkvětu za doby Merojské říše zde žilo nějakých 15 tisíc lidí, možná i o pár tisíc více. Stál zde královský palác, nejméně šest chrámů věnovaných místním i staroegyptským bohům a další stavby.
Obchodníci, kteří zlobili Římany
Arabikeleb díky výhodné poloze na Nilu sloužil jako obchodní středisko. Zdejší obyvatelé sem z jihu – tedy z tropické Afriky – dováželi po řece plodiny, kůže exotických tvorů, dřevo a další zboží včetně lidských zajatců. Ze severu zase odebírali luxusní zboží: sklo, keramiku, šperky, ale i alkohol. Sami Merojci ze železné rudy, jejíž ložiska se nacházela v širším okolí města, vyráběli nástroje, které jejich sousedé zcela jistě také oceňovali. Kromě obchodování si také přilepšovali přepadáním a loupežemi u severních sousedů. Dokonce natolik, že tím rozzlobili Římany, kteří tehdy Egyptu vládli. Císař Augustus vyslal vojsko, které Merojce porazilo a rozprášilo jejich armádu. Římané se poté ale vrátili zpět na sever a Merojské království mohlo nerušeně pokračovat.
Město nadvakrát ztracené
Nakonec však město Arabikeleb zavál písek. Novověcí Evropané jeho ruiny spatřili na počátku 19. století. Nalezli tu dva pilíře chrámu a další rozvaliny. Místu dali jméno Týfónium podle vyobrazení Týfóna, stohlavého obra z řecké mytologie, které zde nalezli. Posledním ze „starých“ vědců a dobrodruhů, kteří ruiny města navštívili, byl v roce 1844 německý egyptolog C. R. Lepsius. Poté se ruiny Týfónia archeologům na více než 150 let opět ukryly v poušti. Až nyní se podařilo trosky bájného města nalézt, znovu vykopat a s jistotou určit, že Týfónium je merojský Arabikeleb.
Rozbití bohové
Čeští archeologové, kteří získali od Súdánských úřadů právo provádět vykopávky ve Wad Ben Naga, našli při své práci řadu zajímavých nálezů. Například v ruinách chrámu vykopali sousoší egyptského boha Amona s beraní hlavou a jeho manželky Mut. Obě sochy i oltář, k němuž patřily, byly rozbité na kusy. Zřejmě je úmyslně zničili sami obyvatelé města, nejspíše po roce 350, kdy se v oblasti prosadilo křesťanství. Tehdy se totiž z bývalých bohů staly zakázané modly.
Nevyluštěný jazyk
Nalezli zde i nápisy ve staré merojštině. S nimi má dnešní věda zatím problém: Umíme je sice přečíst, protože písmo je příbuzné staroegyptskému, ale jazyku zatím nerozumíme. S tím, kterým mluvili staří Egypťané, neměl mnoho společného. Vědci dosud znají nějakých padesát slov, hlavně jmen a titulů. Je to podobné, jako kdybyste dostali knihu v cizím jazyce psanou latinským písmem. Mohli byste ji číst, ale nerozuměli jejímu významu.
Archeologové a jazykovědci proto usilovně pátrají po dvojjazyčném nápise, který by jim v luštění pomohl. Právě tak byly před skoro dvěma sty lety pomocí Rosettské desky s totožným nápisem ve faraonské egyptštině a řečtině rozluštěny egyptské hieroglyfy.
Druhý na světě
Před zahájením vykopávek ve Wad Ben Naga už měli egyptologové jeden takový egyptsko-merojský nápis k dispozici. Byl však příliš krátký – jen několik znaků. Českým archeologům se ale podařilo loni objevit další (teprve druhý na světě) dvojjazyčný nápis v egyptských a merojských hieroglyfech. Nalezli ho na úlomcích oltáře. Sice i on je velmi krátký, fakticky obsahuje pouze jméno a tituly krále Natakamaniho a královny Amanitore (vládli v 1. století po Kristu), ale možná právě tento nápis napomůže jazyk Merojců rozluštit. A kdyby ne, vědci z Národního muzea doufají, že ve Wad Ben Naga – neboli Arabikelebu – se jim ještě podaří nějaký dvojjazyčný nápis nalézt.
Nálezy budou v Česku. Možná...
Památky, které čeští vědci ve Wad Ben Naga vykopali, jsou často poškozené „zubem času“ a je potřeba je zrestaurovat a zakonzervovat pro příští badatele a zájemce. Podle všeho proto poputují proto na nějakou dobu (několik let) k restaurátorům do pražského Náprstkova muzea. Pokud vše dobře dopadne, uvidíme za čas tyto vzácné předměty v plném lesku, ještě předtím než se vrátí zpět do Súdánu.
