Sonorská poušť je opravdová pustina, ve které se údajně prohání krvelačný čupakabra. V jeho existenci vědci moc nevěří, ale odpřisáhnou vám, že tu najdete jiného tvora, který vám nažene hrůzu. A ten už bude skutečný. V souladu s nejlepšími hororovými tradicemi vychází na lov zásadně v noci, den tráví v podzemním doupěti. Občas se postaví na zadní končetiny, zvrátí hlavu a zavyje na Měsíc. A je tak dravý, že uloví všechno, na co stačí.
Roztomilý zabiják
Zvíře, o kterém mluvíme, je kupodivu hlodavec. Má velké uši, oči jako korálky, hustý kožíšek a růžové tlapky. A také poněkud zabijácké sklony. Křeček prériový (Onychomys torridus) patří do skupiny amerických křečků, kteří se na pohled podobají myším. V Severní Americe je jediným čistě masožravým hlodavcem. Nějaká obilná zrnka ho nezajímají, křečkodlak má rád čerstvé maso. Jinak ale moc vybíravý není: Slupne saranče stejně jako velkého pavouka, mnohonožku nebo hada. Dokáže ulovit i zvíře o dost větší, než je sám, a nezastaví se ani před jiným hlodavcem. Zabije a sežere dokonce příslušníky svého vlastního druhu.
1:0 v prvním kole
Nejpodivnější a dost možná nejoblíbenější kořistí křečků prériových jsou ale štíři rodu Centruroides. Jsou prudce jedovatí a jejich bodnutí člověku přivodí silnou a dlouhotrvající bolest. Boj na život a na smrt mezi křečkem a štírem vypadá dramaticky, ale jeho výsledek je předem téměř jasný. Štír sice křečka bodne svým jedovým ostnem přímo do čenichu, ale to je to poslední, co udělá. Křeček si bodnutí nevšímá, údery o zem odlomí štírovi ocas a usmrtí jej kousnutím do hlavy. Zbývá ještě vítězné křečkodlačí zapištění směrem k obloze a hostina může začít.
Jed? Pffff...
To, že křeček ignoruje jedovaté bodnutí, zaujalo vědce z Houstonské státní univerzity. Je to jen v zápalu boje nebo má hlodavec nějakou záhadnou schopnost nevnímat štíří jed? Aby to zjistili, vpíchli velmi malé množství jedu do tlapek křečků prériových a laboratorních myší. Křečci si z toho nic nedělali, zato myši si tlapky dlouho a intenzivně olizovaly. To byl důkaz, že myši jedovatá injekce bolela, zatímco křečky ne.
Žádný signál, žádná bolest
Vědci pak začali zkoumat, jak jed účinkuje na samotné nervové buňky. U myší štíří jed aktivoval určité bílkovinné molekuly buněčné membrány a spustil tak celou sérii dějů, jejichž výsledkem byla intenzivní bolest. Křečci ale mají mutaci, která šíření bolestivého signálu zarazí už na samém počátku, takže se vůbec nedostane do mozku. Díky tomu křeček vůbec neví o tom, že by ho něco mělo bolet. Vědci jsou přesvědčení, že křečci se tímto způsobem přizpůsobili své jedovaté kořisti.
Tati, nauč mě to!
Výzkum také ukázal, že dravost křečků prériových se netýká jen lovu, ale i jejich rodinného života. Šťastná křeččí rodinka se nezatěžuje hrabáním podzemního doupěte. Prostě si vybere takové, které si vybudoval nějaký jiný hlodavec, a původního majitele z něj násilím vyžene. Zabijáckým dovednostem se mláďata zřejmě učí od svých otců. Ta, která vychovávali oba rodiče, jsou totiž útočnější než mláďata, která měla pouze matku. Malí křečci se ale naučí lovit velkou a nebezpečnou kořist i v případě, že chybí oba rodiče. Prostě takoví rození zabijáci.
