Mirikiny (rod Aotus), drobné jihoamerické opičky, zaujímají mezi primáty zvláštní postavení: jsou to jediné opice, které se přizpůsobily nočnímu životu. Mají obrovské oči, které směřují dopředu, takže vidí dokonale prostorově. To jim pomáhá hledat drobné plody, případně lovit stromový hmyz. Prostorové vidění jim také umožňuje bezpečný pohyb ve větvích stromů, i ve tmě zvládají až čtyřmetrové skoky. A protože ostatní opice v noci spí, mirikiny se tak zbavily potravní konkurence a současně se vyhnou i většině predátorů specializovaných na lov opic.
Věrné manželství
Mirikiny žijí v malých rodinných skupinách, které sestávají z rodičovského páru a několika nedospělých mláďat, která rodinu opouštějí ve věku tří až čtyř let. Ještě donedávna byly považovány za jedny z mála savců, kteří uzavírají manželství na celý život. Ale 16 let trvající výzkum ukázal, že tomu tak vždycky není. Mnohé za svůj život vystřídají i několik partnerů. „Nerozvádějí“ se však proto, že by se navzájem omrzely, nebo si byly nevěrné. Jejich manželství končí vždy násilným vpádem vetřelce, který jednoho z partnerů vyžene a sám zaujme jeho místo.
Krutě zaplacené manželství
Vetřelci, kteří rozbíjejí rodiny, jsou většinou mladí jedinci. Vědci se proto domnívají, že jde o zvířata, která opustila svou původní rodinu a nyní se osamoceně toulají a snaží založit vlastní. Svědčilo by o tom i to, že útočníkem nebývá jen samec, právě naopak, častěji se rozbíječem cizího manželství staly samičky. Způsob, jakým vetřelec nahradí původního člena rodiny, bývá značně dramatický, protože se napadený a vyháněný jedinec zoufale brání. Málokdy však zvítězí, naopak, po kruté rvačce bývá velmi často těžce zraněný a uhyne.
Otec je důležitý
Vztah mezi dvojicí mirikin není jen nějaký volný svazek, jde o skutečně pevnou citovou vazbu. Ta je důležitá pro výchovu mláďat. Mirikiny rodí jediné mládě jednou za rok. Prvních několik dní se o něj stará matka, ale pak ho předá do péče otci a ten jí ho půjčuje jen na nakrmení. Samička se tak nevysiluje péčí o mládě a má dost času na to, aby se zotavila po porodu a nabrala síly na další páření a březost. Věrné manželství je však výhodné i pro samce, neboť má jistotu, že se stará o mládě, které je opravdu jeho.
City nejsou na povel
Vědci srovnávali počty mláďat vychovaných během deseti let v několika různých rodinách mirikin. A zjistili zajímavou souvislost. Pokud si je pár věrný, vychová mládě každý rok. Když se ale partneři střídají, za období deseti let se může narodit až o 25% mláďat méně. Důvod tohoto jevu zatím neznají, ale domnívají se, že to u mirikin funguje podobně jako u lidí – aby mezi dvojicí vznikl silný citový vztah, musí si partneři na sebe nějakou dobu zvykat. A než si na sebe zvyknou, ani se mezi sebou nepáří. Pokud tak propásnou krátké období říje (tedy období, kdy je samička plodná), další příležitost mají až za rok.
Věrnost až za hrob
Mezi savci není monogamie (tj. život s jedním stálým partnerem) příliš rozšířená, trvalé manželství uzavírá jen asi 5% savců. Většinou jde o primáty (včetně člověka), jejichž mláďata vyžadují intenzivní rodičovskou péči. Podobně jako mirikiny tak žijí v manželství jihoameričtí titiové a kosmani nebo asijští giboni. Mezi jinými skupinami savců prosluli svou věrností vlci, pevné svazky vytvářejí bobři a některé druhy křečků. V posledních letech vědci zkoumají rodinný život hrabošů prériových, jejichž věrnost jde skutečně „až za hrob“: když jeden z partnerů uhyne, druhý je v takovém stresu, že ztrácí pud sebezáchovy a snadno se stává kořistí dravců.
