Díky oblíbené kreslené postavičce u nás znají krtka i ty nejmenší děti. Živého v přírodě ale viděl málokdo, krtek téměř neopouští svoje podzemní bludiště chodeb. A jak je kreslený Krteček oblíbený, tak jsou ti živí v nemilosti. Alespoň u zahrádkářů. Často jim totiž přičítají škody, za které jsou zodpovědní jiní. Krtek ale – až na to, že „vyzdobí“ zahrádku krtinami, v podstatě neškodí, spíš naopak – spolu se žížalami spotřebuje i spoustu škodlivých hmyzích larev.
Pasti v tunelech
Lov pod zemí vyžaduje od krtka zvláštní strategii. Přestože je k hrabání skvěle vybaven, těžko by mohl žížalu pronásledovat tak, že by se prohrabával za ní. Proto buduje rozsáhlou síť chodeb těsně pod povrchem půdy, které slouží jako pasti – žížaly nebo ponravy do nich propadnou a po určitou dobu se pohybují po jejich dně. Krtkovi pak stačí v chodbách probíhat a sbírat je. Musí si ale pospíšit, aby se nestačily znovu zavrtat. To znamená, že musí přesně vědět, kam se pro úlovek vydat. A protože nic nevidí, je jisté, že je hledá pomocí čichu.
Svět ve 3D
Když něco hledáme zrakem, pomáhá nám fakt, že vidíme prostorově. Díky vzdálenosti mezi očima vnímáme dva mírně posunuté obrazy, které se teprve v mozku spojí do jednoho. Podobně posunuté jsou i zvuky přicházející do našich uší, slyšíme je proto také stereo a dokážeme určit, z jakého směru přicházejí. Ale jak je to s krtkem, který se při hledání kořisti ve tmě orientuje čichem? Dokáže cítit prostorově? Jeho nozdry jsou tak blízko u sebe, že o tom vědci zpočátku pochybovali. A tak podrobili krtka několika pokusům, jejichž výsledky letos v únoru zveřejnili.
Krtek v aréně
Vědci vpustili pokusného krtka do jakési kruhové arény, po jejímž obvodu pravidelně rozmístili nádobky na potravu. Pak do náhodně vybraných vkládali žížalu. Krtek vždycky zavětřil oběma nozdrami, tj. viditelně zahýbal čenichem ze strany na stranu, a pak se nejkratší cestou vydal přímo k ní. Až když krtkovi jednu nozdru ucpali, začal žížalu míjet. Ale ne náhodně, když měl ucpanou levou nozdru, minul ji, protože se stočil doprava, když pravou, stáčel se naopak doleva. A pak ho vědci zkusili zmást úplně a do obou nozder mu vložili úzké trubičky, které překřížili. Krtek tak levou nozdrou cítil pachy přicházející zprava a naopak. Nejdřív se nemohl zorientovat a opakovaně chodil tam a zpátky, ale nakonec k překvapení vědců žížalu stejně našel.
Čich může zachraňovat
Krtek tedy zcela jistě cítí stereo – tj. vnímá pachy každou nozdrou zvlášť a v mozku se oba vjemy spojí do jednoho prostorového. Protože však dokázal žížalu najít i v případě, že čich nefungoval správně, je zřejmé, že se při hledání kořisti dokáže orientovat i nějakým dalším, zatím neznámým způsobem. Vědci neznají mnoho savců, kteří cítí prostorově, ale po pokusech s krtkem připouštějí, že jich může být mnohem víc, než tušíme. Stereo čich jim totiž pomáhá nejen při hledání potravy, ale také se snáze vyhnou nepříteli. Když ho ucítí a ví, odkud se blíží, nemusejí váhat, kterým směrem vyrazit na útěk. A to je zvýhodňuje před druhy, kteří sice nepřítele ucítí, ale neví hned, z jakého směru se blíží.
Užitečná hvězda
Pokusný krtek patřil k běžnému severoamerickému druhu krtka východoamerického (Scalopus aquaticus), který se vzhledem i způsobem života podobá našemu krtkovi evropskému (Talpa europaea). V Severní Americe ale žije jeden z nejpodivnějších krtků světa, krtek hvězdonosý (Condylura cristata). Ten je částečně vodní a kromě skvělého čichu (je schopen čichat i pod vodou) je vybaven i mimořádným hmatem. Jeho hmatovým orgánem jsou podivné prstovité výrůstky kolem nozder, každý jednotlivý prstíček přitom pracuje samostatně. Vzhledem k počtu hmatových nervových zakončení v každém z nich je nos tohoto krtka považován za nejcitlivější orgán hmatu vůbec.
