Lidská řeč má velmi komplikovanou strukturu, která nám umožňuje téměř nekonečnou výrazovou proměnlivost. Dokážeme vyslovovat řadu jednoduchých zvuků – souhlásek a samohlásek, které v různých kombinacích spojujeme do slabik. Slabiky opět můžeme kombinovat a spojovat do obrovského množství slov, z nichž pak skládáme celé významové věty.
Umění hláskovat
Mnoho zvířat se také dorozumívá akustickými signály. Ptáci, kytovci, ale třeba i žáby mají bohatý rejstřík zvuků, které často připomínají slabiky. Jejich kombinací nebo určitým počtem opakování si dovedou sdělit řadu informací – o pohybu a vzdálenosti nepřítele, o zdroji potravy, mohou přivolat mládě nebo partnera. Přesto se tato komunikace od lidské řeči liší – zvířata jednotlivé zvukové signály „vyslovují“ odděleně, nedovedou je spojit do jednoho celku (jako bychom my říkali místo slovo s l o v o). Tedy – až dosud nebylo známo, že by to některé zvíře dokázalo. To už ale dnes neplatí.
Slovo v jediném zvuku
V Africe žijí drobné šelmičky, mangusty žíhané, které tráví většinu dne hledáním potravy. A protože přitom mají skloněné hlavy a nevidí na sebe navzájem, udržují mezi sebou kontakt neustálou zvukovou komunikací, takzvanými kontaktními zvuky. Jsou to nesmírně krátké „výkřiky“, každý trvá jen několik zlomků sekundy. Když je ale vědci nahráli a nahrávku prozkoumali, ukázalo se, že se skládají z úseků o různých vlnových délkách. Každý úsek představuje určitou konkrétní hlásku, které mangusty spojují do jednoslabičného slova. Jsou tak prvním živočichem, u kterého vědci prokázali, že dovede „mluvit“ spojitě podobně jako my.
Je slušné se přestavit
Aby zjistili, co si mezi sebou povídají, nahrávali hlasy jednotlivých mangust a zároveň sledovali, čím se zrovna zabývají. Srovnání ukázalo, že ke každé mangustě a každé činnosti lze přiřadit konkrétní slabiku. Její první část připomíná souhlásku, něco jako naše „s“ nebo „t“. Druhá část slabiky je prodloužená a zní jako naše samohláska. Rozdíly mezi signály jsou přitom nepatrné, podobné jako bychom my řekli např. bajka a kajka. Přesto je právě ten začátek slova, neznělá souhláska, klíčový – mangusta se jím představuje. Druhá polovina slabiky, melodická samohláska, říká, co zrovna v té chvíli dělá.
Hádanky pro budoucnost
Vědci tak díky moderním technologiím (možnosti analyzovat nahrávky) porozuměli mangustí řeči. Ale stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Jsou mangusty schopné rozpoznávat podle hlasu i jednotlivé příslušníky cizích skupin? A co mláďata – rodí se už se schopností „mluvit“, nebo se musí tvorbě spojených slabik teprve naučit? Navíc se nabízí myšlenka, že podobným způsobem se nemusí dorozumívat jen mangusty. Pokud vědci použijí metodu, s jejíž pomocí srovnávali hlasy mangust s lidskou řečí, možná se ukáže, že stejně dovede „mluvit“ i celá řada dalších živočichů - jen jsme si toho zatím nevšimli.
Kdo je mangusta
Mangusta žíhaná (Mungos mungo) je malá společenská šelmička z čeledi promykovitých (Herpestidae), která pochází z afrických savan na jih od Sahary. Žije v rodinných skupinách, o mláďata se samice starají společně. Bohatá hlasová komunikace mangustám umožňuje nejen rozpoznávat členy své vlastní skupiny, ale také vzájemně koordinovat různé činnosti, což vede k dalšímu upevnění vztahů ve skupině.
