Falklandy jsou osamělé ostrovy ležící v nejjižnější části Atlantského oceánu. Od nejbližší pevniny, pobřeží Argentiny, je dělí 460 km volného moře. Dnes jsou domovem ptáků a mořských savců, ale ještě před dvěma sty lety je obýval i jeden suchozemský savec - psovitá šelma, která tu podle všech předpokladů vůbec neměla žít.
První setkání
Existenci vlka na Falklandských ostrovech poprvé zaznamenal kapitán Strong na lodi Welfare roce 1690. Jedno zvíře dokonce vzal na loď, aby ho dovezl do Evropy. Šelma se však nedaleko evropských břehů polekala střelby z kanonů a skočila do moře. A už tehdejší přírodovědci řešili záhadu, jak se vlci mohli ocitnout na ostrovech, které podle všeho nebyly nikdy spojené s pevninou. Existenci nějakého byť i dočasného pevninského mostu vylučovalo už to, že se na Falklandách nikdy nevyskytovali žádní jiní suchozemští savci, dokonce ani krysy či potkani, kteří jsou na nově dostupném území vždycky první.
Rychlý konec šelmy
Záhadný vlk z Falkladských ostrovů zaujal i Charlese Darwina, který sem v letech 1833 a 1834 zavítal při své plavbě na lodi Beagle. V té době už byl na pokraji vyhubení: místní osadníci ho lovili pro jeho hustou kožešinu, farmáři usazení na ostrovech ho vybíjeli, protože měli strach o své ovce. Darwin vzácnou šelmu naštěstí pro budoucí generace poměrně dobře popsal a také přivezl do Evropy její lebku. Zařadil ji do stejného rodu jako domácího psa, kojota nebo vlka (tj. do rodu Canis). Jak a odkud přišla na Falklandské ostrovy, ale považoval i on za nevysvětlitelnou záhadu. A už tehdy předpověděl, že vlk do několika let vyhyne, což se vyplnilo. Poslední jedinec byl na Falklandech zabit v roce 1876.
Warrah – pes bojovný
O původu zvířete, které je známé pod dnes platným jménem pes bojovný (Dusicyon australis), ale také jako antarktický vlk, falklandský pes či pod domorodým názvem warrah, se ještě v závěru minulého století vedly debaty. Když vědci poprvé porovnali DNA psa bojovného získanou z lebky dovezené Darwinem s DNA jiných psovitých šelem, došli k závěru, že jeho nejbližším příbuzným je dodnes žijící jihoamerický pes hřivnatý (Chrysocyon brachyurus). I vzhledem se mu pes bojovný dost podobal. Vědci odhadovali, že se od psa hřivnatého oddělil před 6–7 miliony lety. A na ostrovy se tak podle nich mohl dostat před asi 330 tisíci lety.
Mrtví předkové
Nejnovější výzkum ale ukázal, že tato šelma měla mnohem bližšího a podobnějšího příbuzného. V Jižní Americe byly objeveny pozůstatky dnes již vyhynulého psa Dusicyon avus. Srovnáním DNA šesti jedinců tohoto druhu s DNA psa bojovného došli vědci k jednoznačnému výsledku - tyto dva druhy mají nejvíc společného a oddělily se od sebe relativně nedávno, před asi 16 tisíci lety. To ovšem stále ještě nevysvětlovalo, jak se předkové psů bojovných dostali z jihoamerické pevniny na vzdálené Falklandské ostrovy.
Podmořské terasy promluvily
Začátkem letošního roku byla konečně rozlousknuta i tato poslední záhada. Když vědci zkoumali podmořské terasy u pobřeží Argentiny, zjistili, že před 18 až 25 tisíci lety, tedy přibližně v době, kdy se pes bojovný začal vyvíjet jako samostatný druh, byla hladina moře mnohem nižší než dnes. Falklandy tak od pevniny dělil přibližně 20 km široký mělký průliv. Ten nejspíš v zimě zamrzal a šelmy se po ledě při pronásledování kořisti snadno dostaly až na ostrovy. Když se o něco později mořská hladina zase zvedla, zůstaly na nich už navždy uvězněny.
Země podivných psů
Pes bojovný i jeho přímý předek patří minulosti. V Jižní Americe ale stále žije několik dalších druhů neobvyklých a starobylých psovitých šelem, z nichž některé jsou tak vzácné, že jim hrozí osud psa bojovného.
Nejpodobnější vyhynulým psům rodu Dusicyon je šest druhů psovitých šelem, které byly původně řazeny do téhož rodu. Později ale dostaly jméno, které mnohem lépe vystihovalo potíže s jejich přesným určením. Protože to nejsou ani psi, ani lišky, ba ani vlci, vědci je pojmenovali Pseudalopex, což lze doslova přeložit jako „falešná liška“. Tak se jim někdy říká i česky. Jejich španělské jméno „zorro“ také znamená liška.
