Aby se velryby uživily tak drobnou kořistí, musejí jí spolykat obrovské hromady. Jen pro představu: Takový až 30 metrů dlouhý plejtvák obrovský spotřebuje denně až 3600 kg krilu (drobných korýšů). To by nedokázal, kdyby lovil korýše po jednom. Plejtváci a všechny ostatní tzv. kosticové velryby proto mají v tlamách místo zubů jakési desky a třásně (odborně kostice), které jim slouží jako cedník – voda proteče a drobné organismy se na nich zachytí.
Velryby putují za potravou
Hustota drobných živočichů není vždy a všude v moři stejná. Nejvíc života je v chladných, ale na kyslík bohatých vodách jižních a severních moří. Ta ale zase nejsou příliš vhodná pro přivádění mláďat na svět. Velryby proto pravidelně putují. Půl roku tráví v blízkosti polárních kruhů, kde se intenzivně živí, aby získaly zásoby energie v podobě silné vrstvy podkožního tuku. V době rozmnožování pak migrují do teplejších rovníkových vod, kde prakticky nepřijímají potravu.
Tlama jako vrata
K nabírání potravy do tlamy používají velryby dva základní způsoby. Pravé velryby (rod Balaena a Eubalaena), jako je například velryba grónská, plavou těsně pod hladinou s tlamou otevřenou dokořán a otvorem v přední řadě kostic do ní nechávají proudit vodu s planktonem. Ten se zachytí na roztřepených vláknech vnitřní řady kostic, zatímco voda vytéká po stranách tlamy. Nahromaděnou potravu pak velryby spolknou. K tomuto způsobu lovu jsou vybaveny dlouhými úzkými kosticemi a vskutku obrovskou tlamou.
Plejtváci mají nafukovací hrdlo
Plejtváci (rod Balaenoptera) používají jinou taktiku. Nabírají vodu i s kořistí do tlamy, která se jim díky rýhám na hrdle dokáže roztáhnout jako balon. Pak tlamu zavřou a vodu jazykem a svíráním hrdla vytlačují ven, zatímco potrava, drobní korýši a rybky se zachytí uvnitř na kosticích.
Tento způsob lovu mohou využívat u hladiny i v hloubce, potřebují ovšem, aby kořist byla shromážděná do co nejhustšího hejna. Některé druhy plejtváků si pomáhají tak, že rybky či korýše seženou do hejna prudkými údery ocasu nebo si je ploutvemi nahánějí přímo do blízkosti tlamy.
Podmořský bagr plejtvákovec
Plejtvákovci (jediný druh, plejtvákovec šedý – Eschrichtius robustus) jsou jediné velryby, které sbírají potravu na dně. Jejich kořistí se stávají různí červi a korýši, kteří se skrývají v mořských usazeninách. Plejtvákovci se otočí na bok (častěji na pravý), prorývají povrch dna a nasávají do tlamy kal a bahno i s živočichy v něm ukrytými. Vodu a kal pak vytlačí z tlamy, zatímco kořist uvízne na kosticích.
Keporkak loví do bublinkové sítě
Keporkaci (Megaptera novaeangliae) mají podobně jako jejich příbuzní plejtváci roztažitelnou tlamu, do které nabírají kořist i s vodou. Aby korýše či drobné ryby, jako jsou např. sledi, shromáždili a udrželi pohromadě v hustém hejnu, používají originální loveckou taktiku.
Ryby podplavou a vypouštějí kolem nich jemné vzduchové bubliny, které je uzavřou do jakési bublinkové sítě a vytlačují k hladině. Keporkaci pak s dokořán otevřenou tlamou vrážejí do hejna a vybírají si z něj svůj díl potravy.
Nové metody lovu
Tradice, tedy schopnost předávat si určité zvyky a dovednosti z generace na generaci, je typická pro řadu živočichů včetně lidí. Nyní vědci přišli s tím, že toto tzv. kulturní chování, je vlastní i keporkakům. V roce 1980 byl v Atlantském oceánu pozorován jedinec, který používal pozměněný způsob lovu: Nejprve několikrát udeřil plochou stranou ocasu o hladinu a teprve pak vytvářel síť bublin.
Od té doby se ve stejné oblasti naučilo používat tento způsob lovu dalších 278 keporkaků. Vědci se ale zatím přou, zda jde o skutečné kulturní chování. Změna lovecké taktiky totiž úzce souvisí se změnou kořisti. Z oblasti vymizela hejna sleďů, takže se keporkaci zaměřili na jiný druh ryb. Začali lovit smačky (r. Gammodytes) a údery ocasu jim možná mají zabránit ve výskocích nad vodu, jimiž unikají z bublinkové sítě.
A novým podmínkám se přizpůsobili také další obři oceámů - vorvani. Začali si mezi sebou předávat informace, aby vyzráli na velrybáře. Více se dočtete v nejnovějším ABC č. 15/2021.
