Většina opic „trénuje“ jen jednu disciplínu. Někteří opičí atleti jsou např. výborní sprinteři, ale skoky do dálky či plavání jim moc nejde. Každý druh totiž trénuje jen to, co ve svém prostředí nutně potřebuje k přežití. V tom pak ale dosahuje vynikajících výsledků.
Sprintem do bezpečí
Za královskou disciplínu se v atletice považuje sprint. I když by se mohlo zdát, že převážně stromové opice moc dobří běžci nebudou, opak je pravdou. V savanách subsaharské Afriky žije kočkodan, který díky svému „kníru“ dostal jméno husarský (Erythrocebus patas). V jeho domovině moc stromů neroste, během dne se proto pohybuje převážně na zemi a na stromy se uchyluje jen na noc. Na stromech nehledá ani bezpečí před nepřáteli a dává přednost rychlému útěku po zemi. Dokáže přitom vyvinout rychlost až 55 km/hod. Žádná jiná opice tak rychle běhat neumí, kočkodan husarský je proto držitelem rychlostního rekordu opičích atletů.
Rekord bez rozběhu
Oblíbenou disciplinou mezi opicemi je skok do dálky. Málokterá má ale tak čistý styl, jako madagaskarský indri (Indri indri). Ten se odráží jako lidé pouze zadními končetinami a během skoku drží tělo vzpřímeně. Zadní končetiny má mimořádně silné, jejich mohutný odraz ho snadno přenese až na vzdálenost 10 m. A protože se tento rekordní výkon odehrává vysoko v korunách stromů, kde indri překonává vzdálenost mezi dvěma kmeny, nemůže se rozběhnout. Celý ten desetimetrový skok zvládne odrazem z místa! Kdoví, kam až by doskočil, kdyby skákal s rozběhem.
Posilování s kamenem
Vzpěrač musí mít nejen silné paže, ale i nohy a svalnatá záda, s jejichž pomocí zdvihá zátěž nad hlavu. Přesně takto vypadají opičí vzpěrači malpy pruhohřbeté (Sapajus libidinosus). Až na drobný rozdíl - nevzpírají činky, ale kameny. Živí se těmi nejtvrdšími ořechy, jaké v jihoamerické džungli rostou, a jako jediní zdejší obyvatelé si s jejich skořápkou umí poradit. Malpa si ořech položí na vystouplý kořen, nad hlavu zvedne co nejtěžší kámen a jeho vahou skořápku rozbije. Než se naobědvá, mnohokrát tento vzpěračský výkon zopakuje. A protože si nikdy není jistá, že najde vhodný kámen pokaždé, když ho potřebuje, posiluje i za chůze – pro jistotu si ho nosí s sebou.
Rybařící opice
Plavání se mnoho opic nevěnuje. Plavecký přeborník makak jávský (Macaca fascicularis) proto nemá velkou konkurenci. Navzdory českému jménu nežije jen na Jávě, obývá všechny indonéské ostrovy, běžný je i v téměř celé Zadní Indii. Nejraději má hustě zalesněné břehy řek nebo pobřežní mangrovy. Blízkost vody vyhledává záměrně, je vynikající plavec a ve vodě nehledá jen potravu, ale i záchranu před predátory. I k odpočinku si vybírá stromy, jejichž větve sahají nad hladinu, aby mohl v případě nebezpečí jen seskočit a rychle odplavat pryč. O tom, jak skvělý je plavec, svědčí to, že má ve svém pestrém jídelníčku zařazeny i ryby, které si dovede ve vodě sám ulovit. Bez udice, jen tak rukama!
Vzdušní akrobaté
Nejoblíbenějším opičím sportem je sportovní gymnastika. Ale výkony některých druhů už hraničí se vzdušnou akrobacií, v níž jsou jednoznačně nejlepší giboni (čeleď Hylobatidae). Z místa na místo se přemísťují originálním způsobem, při němž místo nohou používají paže. Jejich pohyb, kdy se mohutným zhoupnutím a švihem paže přemísťují z jedné větve na druhou, se odborně jmenuje brachiace a gibboni v něm překonávají nejeden atletický rekord. Mohou takto vzduchem létat rychlostí až 55 km/hod., tj. stejně rychle jako nejrychlejší opičí sprinter, a překonávají vzdálenost až 15 m, jsou tedy lepší než dálkař indri. Zato v plavání by zcela propadli – plavat neumí vůbec.
