Potápějící se savci podávají neuvěřitelné výkony. Takoví vorvani se mohou ponořit stovky metrů hluboko a vydrží tam dlouhé desítky minut. A přitom si nešetří dech tím, že by jen tak nehybně klesali do hlubin. Právě naopak, ve tmě a chladu bojují s obrovskými hlavonožci, jimiž se živí, a vydávají tak spoustu energie. Jak to dokážou, nadělila jim snad příroda nějaký „dýchací přístroj“, který jim dodává potřebný kyslík?
Bez dechu ke dnu
Vorvani a další savci, kteří se ze souše vrátili do vody, ve skutečnosti žádný dýchací přístroj nepotřebují. Životu pod hladinou se přizpůsobovali statisíce až miliony či desítky milionů let. Vědci už dlouho vědí, že při ponoru zpomalují srdeční tep, zastaví dýchání (zablokují dýchací reflex) a krev z okrajových částí těla odvádějí k srdci, mozku a svalům. Ale to by samo o sobě nestačilo, proto si savci, kteří zůstávají pod vodou dlouhé desítky minut, vytvářejí ještě vnitřní zásoby kyslíku. Cosi ale vědcům zůstávalo až do letošního jara skryto.
Zásobárna s nábojem
Svůj nejnovější objev zveřejnili vědci začátkem léta. Zjistili, že myoglobin, tj. bílkovina, která na sebe ve svalech váže kyslík, má u všech potápějících se savců, (tj. kytovců, lachtanů a tuleňů, ale i vyder, bobrů či ondater) kladný náboj. A právě díky tomuto kladnému náboji si mohou všichni savčí potápěči ukládat ve svalech mnohem víc kyslíku než druhy, jejichž myoglobin žádný náboj nemá.
Jako dva magnety
V čem je rozdíl? Když se k sobě dostanou příliš blízko obyčejné molekuly myoglobinu, začnou se navzájem přitahovat a shlukují se do chuchvalců. To způsobuje vážná onemocnění, u lidí například cukrovku nebo Alzheimerovu nemoc. Naproti tomu kladně nabité molekuly se navzájem odpuzují. Funguje to stejně, jako když se snažíte přiložit k sobě dva magnety stejným pólem. Potápějící se savci proto mohou mít ve svalech mnohem víc myoglobinu (tudíž i kyslíku), aniž by se shlukoval. A čím silnější náboj, tím víc se molekuly odpuzují a tím víc mohou být ve svalech natěsnané.
Existují obojživelní lidé?
Po tomto objevu začali vědci zkoumat myoglobin dalších savčích potápěčů. A našli kladný náboj úplně u všech! Jediné rozdíly byly v jeho velikosti. Je to podle nich ukázkový příklad souběžného (konvergentního) vývoje, kdy se u nepříbuzných druhů žijících ve stejném prostředí vyvinulo stejné přizpůsobení. Zájem vědců se proto obrátil i k lidem. Na světě totiž existují etnika, která tradičně po dlouhá staletí hledají obživu ve vodě a musí se pro ni potápět. Někteří z těchto lidí vydrží pod vodou neobvykle dlouho. Nedošlo u nich náhodou k podobným změnám bílkovin, které na sebe vážou kyslík? To zatím nevíme.
Nejmenší potápěč
Nejmenším savčím potápěčem je 7-9 cm dlouhý rejsec vodní (Neomys fodiens). Tento hmyzožravec nemůže mořským obrům konkurovat ani v hloubce potápění, ani v zadržení dechu. Zato se u něj vyvinulo jiné ojedinělé přizpůsobení. Aby jeho drobné tělíčko ve studené vodě hned neprochladlo, dokáže rejsec těsně před ponorem zvýšit svou tělesnou teplotu. Neobvyklé je i to, že i ve vodě může hledat kořist čichem.
