Na větvi sedí sojka. Kouká na mě safírově modrým okem, peříčka na hlavě lehce načepýřená. Přistoupím blíž, ale nepohne se ani nezakřičí, jak to sojky dělávají. Teprve zblízka je zřejmé, že ani nemůže. Je totiž vycpaná.
Vycpaný lovec i kořist
Sojka tu není sama, veverka vedle ní také nikdy nerozlouskne ořech, který drží v tlapkách, sněhule nevzlétne nad severskou tundru a kuna už žádné z těchto zvířat neuloví. Mohli bychom být v přírodopisném kabinetu, ale nejsme. Vlastně naopak - nacházíme se v dílně, kde vycpaniny (správně dermoplastické preparáty) vznikají.
Centrum v Srdově
Do zoologického a preparátorského centra v Srdově (vesnička v Českém středohoří nedaleko Úštěku) jsme přijeli na pozvání majitele pana Michala Fišera. Poté, co jsme tvrdým pečivem nakrmili ochočené jeleny Dybovského, pomazlili se kočkami a mládětem kuny skalní, jsme se odebrali do preparátorské dílny. Tady už čekala uhynulá sojka, která se před našimi zraky měla proměnit ve vypreparovaný exponát.
Podívejte se na video z preparátovi dílny:
Krvavý začátek
První krok není pro citlivky: sojce je třeba opatrně rozstřihnout kůži na břiše (nesmějí se přitom přestříhat peříčka, ta by na hotové vycpanině chyběla), vzniklým otvorem vyjmout tělíčko a stáhnout nohy a křídla. Dlouhé kosti se odstřihnou od těla a zůstávají v kůži, stejně tak lebka, z níž se jen odstraní oči a mozek.
Šup do pračky
Svlečenou kožku je nutné vyprat, aby se zbavila zbytků krve, tuku a různých nečistot. Podivný cár, který Michal vyndal z pračky, rozhodně sojku nepřipomínal. A když ho prosypal bramborovým škrobem, bylo to ještě horší. Teprve když peří fénem na vlasy vysušil a vyfoukal z něj škrob (ten na sebe naváže zbylé nečistoty a tuk), objevilo se hebké sojčí peří v typických barvách. Surovou kůži ještě vyčinil kamencem (síran hlinito-draselný) a ošetřil speciálním jedem, který ji ochrání před moly, kožojedy a dalšími „žrouty“ vycpanin.
Modelářská práce
Vlastní vycpávání je spíš modelování. Z chumáče dřevité vlny vytvořil Michal tělo, kterým nahradil to původní z masa a kostí. Na řadu přichází šest drátů s ostře nabroušenými konci. Dva do nohou, dva do křídel, jeden do ocasu a jeden do hlavy. Dráty musí být opravdu ostré, aby snáze pronikly podél kostí až do chodidla či posledního článku křídla. Tady Michal vytáhl jejich konce ven, na opačné straně pak jimi protnul „tělo“ a zafixoval. Chybějící svalovinu křídel, končetin a krku nahradila obyčejná vata.
Šití a aranžování
Sojka teď vypadá jako ukřižovaná, z otevřeného otvoru na břiše svítí dřevitá vlna. Je čas vzít jehlu a nit a otvor zašít. Díky ohebným drátům je pak možné vytvarovat ptáka do požadovaného tvaru: roztáhnout mu křídla jako v letu, nebo je naopak složit k tělu, naklonit hlavu, pokrčit nohy... Michal musí dokonale sojky znát, aby její tvar vystihl přesně. Tu naši posadil na větev, kam ji upevnil pomocí drátů vyčnívající z nohou.
Sojka jako živá
Michal sojce naposledy „přičísl“ peříčka fénem (A), doplnil vatou chybějící svalovinu krku (B) a pomocí špendlíků a sponek zafixoval její tvar. To aby se při schnutí, kdy se kůže a šlachy smršťují, nezkroutila. Pták bez očí jako živý nevypadá, ale troška tmelu v očních otvorech a skleněné oči do něj vsazené všechno rázem změní (C). Sojka se špendlíky v očích a sponkami na křídlech vypadá komicky. Ale až preparát vyschne a odstraníme je, bude jako živá – jen poskočit a vzlétnout.
Proč se to dělá
Pokud je vypreparovaný živočich opatřený datem a lokalitou (místem, odkud pochází), má svou vědeckou hodnotu. Například vypovídá o tom, že v době, kdy byl sebrán, žil na místě, kde se dnes už nevyskytuje.
Vycpaniny si objednávají hlavně muzea či naučné přírodovědné expozice. Díky nim si můžete prohlédnout i zvíře, které byste živé v přírodě nikdy nespatřili – třeba proto, že je moc plaché nebo žije skrytě.
Existuje ale i citový význam. Ačkoli je to pro někoho podivné, jsou lidé, kteří si nechají vycpat svého domácího mazlíčka nebo trofej, která jim připomíná silný lovecký zážitek.
