Způsob, jakým lidé ve filmu oživili dinosaury, byl až geniálně jednoduchý: V druhohorách, kdy žili dinosauři, už existoval hmyz, který se živil sáním krve. Občas se stalo, že nějaký pravěký „komár“ uvízl v pryskyřici, která zkameněla na jantar a uchovala jeho tělo i s tím, co měl v žaludku. Pokud to byla dinosauří krev, zůstala v něm i dinosauří DNA, kterou obsahují krevní buňky.
Hledání DNA
O stovky milionů let později se jantar dostal do rukou vědcům ze společnosti InGen. Ti jej navrtali a z hmyzího žaludku získali zbytky molekul DNA. Trochu je vyspravili, a protože DNA uchovává instrukce ke stavbě celého těla, mohli vesele začít s klonováním dinosaurů. Jak to pak dopadlo, všichni víme.
Když spisovatel Michael Crichton přišel s touto myšlenkou ve svém románu Jurský park, který byl předlohou filmu, byli z ní nadšeni nejen fanoušci a filmaři, ale i vědci. Mnozí upozorňovali na to, že podobný způsob klonování pravěkých organismů je zatím neproveditelný. Nikdo z nich ale nevěděl, zda jantar opravdu neobsahuje pradávný genetický materiál.
Dinosauří molekuly
Režisér Steven Spielberg tak s klidným svědomím mohl v roce 1993 uvést svůj nejúspěšnější trhák. Jurský park vydělal téměř miliardu dolarů a spustil novou vlnu „dinomanie“.
A možnost skutečného oživení dávno vyhynulých dinosaurů? Vědci z Britského přírodovědeckého muzea již před mnoha lety možnost získání DNA z jantaru zavrhli. Jejich tvrzení se ale nedočkalo zasloužené pozornosti a někteří lidé byli stále přesvědčeni, že získat z jantaru DNA pravěkých zvířat by bylo možné. Tím spíš, že se čas od času objevují fantastické zprávy o dochování jakýchsi „měkkých tkání“ a organických molekul z fosilií dinosaurů starých 66 až 150 milionů let.
Mladší bráška jantaru
Konečné slovo nyní přinesl výzkum odborníků z britské Manchesterské univerzity. Odpověď na otázku, zda někdy budeme klonovat dinosaury díky jantaru, je ale naneštěstí záporná.
Doktor David Penney a jeho tým pracovali ne s jantarem, ale jeho mladším předchůdcem –ještě ne zcela zkamenělou pryskyřicí, které se říká kopál. Z těl hmyzu, který v ní uvízl před pouhými 60 až 10 600 lety, se pokusili získat jeho DNA. Deset tisíc let je proti nesmírně vzdálenému období, ze kterého by pocházel jantar s dinosauří DNA, jen krátký okamžik. Je tedy logické, že pokud by jantar obsahoval druhohorní DNA, tím spíše by se měla nalézt v kopálu. A že naději na klonování dinosaurů bychom měli jen tehdy, že by se z kopálu podařilo získat použitelnou DNA.
Velké zklamání
Výsledek byl zcela a naprosto beznadějný. Ani v pouhých 60 let starém vzorku kopálu se zachycenou včelou nebyla objevena žádná hmyzí DNA. Jediné, co vědci získali, byly kousky DNA jedné bakterie. Ve starších vzorcích pak nebylo objeveno prakticky nic, co by stálo za řeč. Vědci tak došli ke smutnému poznání, že DNA v jantaru nemůže přežít. A to ani poměrně krátkou dobu několika desítek tisíciletí. Jaká je tedy šance, že bychom ji mohli získat ze vzorků tisíckrát starších?
S jantarem nepočítejte
Na fascinujícího tyranosaura, velociraptory, rychlonohé galimimy i obří býložravé brachiosaury tak můžeme rovnou zapomenout. Možná, že se v budoucnosti objeví dnes netušené technologie, které nás k myšlence oživení dinosaurů o trochu víc přiblíží. Jak se ale zdá, rozhodně to nebude tím způsobem, jaký naznačil Michael Crichton. Přes jantar prostě cesta nepovede.
