Černá zvěř, jak myslivci označují divoká prasata, je dnes v naší přírodě velkým problémem: Je přemnožená a škodí, kde může. Zároveň je to ale lovná zvěř, která podléhá mysliveckým zákonům. Divočáky proto nelze jen tak systematicky hubit, jako se to dělá například s potkany.
Lovné zvíře šlechty
Prase divoké (Sus scrofa) do naší přírody bezesporu patří, je to náš původní druh, který tu žil od pradávna a nikdy s ním nebyly problémy. Právě naopak, pro jeho statečnost to bylo cenné lovné zvíře, jehož skolení bylo výsadou šlechty. Oblíbené štvanice se psy končily zabitím rozzuřeného zvířete oštěpem či speciálním „kančím“ mečem a oslavou hrdiny, který ho zdolal. Není náhodou, že kančí hlava nebo kly zdobí leckterý šlechtický erb. Nadměrný lov měl ale nakonec stejný výsledek, jako u mnoha jiných druhů velkých zvířat: divoká prasata u nás byla již koncem 18. století ve volné přírodě zcela vyhubena. Přežily pouze chovy v uzavřených oborách.
Z obor zpět do lesů
Od 50. let minulého století se začala divoká prasata vracet z obor do volné přírody. Částečně za to mohlo zničení plotů během války, částečně migrace prasat z okolních zemí. Mimořádně přizpůsobivá zvířata u nás našla ideální podmínky k životu a značné omezení lovu jejich návrat ještě uspíšilo. Zpočátku byla divoká prasata v lesích vítána – stejně jako kdysi je i pro dnešní myslivce černá zvěř cennou kořistí a trofejní zvěří. Ale to se brzy začalo měnit.
Z lesů do polí
Prasata jsou velmi plodná, bachyně (samice prasete) může mít v jednom vrhu až 12 selat a v příhodném roce mívá takové vrhy i dva. A protože v naší přírodě nemají divoká prasata přirozené nepřátele, jimiž jsou hlavně vlci a medvědi, většina narozených selat přežívá. Jsou také velice přizpůsobivá, když jim lesy přestaly stačit, vyrazila prasata do polí a začala na nich škodit. V současné době jim navíc nesmírně vyhovuje změna skladby zemědělských plodin. Na polích roste hlavně kukuřice, která jim skýtá potravu i úkryt. Když je sklizená, prasata se přesunou do polí s ozimou řepkou, která jim zajišťuje bohatě prostřený stůl po celou zimu.
Prasečí kalamita
Návrat divokých prasat byl tak rychlý, že už v 90. letech minulého století začala být přemnožená. Dnes se začíná mluvit o kalamitě. Prasata jsou všežravá, a to doslova. Sbírají lesní plody i houby, vyrývají ze země hlízy, cibule a oddenky rostlin, ponravy i hnízda myší a hrabošů. Za speciální lahůdku považují vejce a mláďata ptáků hnízdících na zemi (včetně bažantů či koroptví), a když na poli narazí na odložená srnčí či zaječí mláďata, sežerou je také. Spásají obilí, sbírají ovoce v sadech a v poslední době objevili na některých místech i tajemství popelnic a kontejnerů s odpadem. Při vyrývání potravy ze země si nijak nevybírají. Přeryjí pole či pastvinu, stejně jako zahrádkářskou kolonii, fotbalové hřiště nebo chráněnou louku se vzácnými rostlinami.
Nebezpeční sousedé
Kromě škod, které prasata působí na zemědělských plodinách, zvěři a chráněných rostlinách, představují i přímou hrozbu, a to nejen pro přírodu, ale i pro člověka. Na hospodářská zvířata přenášejí nebezpečné nemoci, především prasečí mor. Jinými nemocemi (trichinelózou, listeriózou, salmonelózou) mohou nakazit i člověka. Mimořádně nebezpečná začínají být pro řidiče – dopravních nehod zaviněných divokými prasaty v posledních letech rychle přibývá. Srážka osobního auta se vzrostlým divočákem často končí hůř pro prase, ale auto bývá značně zdemolované. A pokud řidič vyvázne z nehody bez zranění, může mluvit o štěstí.
