Hurikány za sebou vždy zanechávají spoušť a zkázu. Hurikán Andrew, který v roce 1992 zasáhl Floridu, za sebou zanechal ještě něco navíc: nebezpečné vetřelce. Ze zničeného mořského akvária uniklo na svobodu šest až osm perutýnů, kteří našli v teplém Karibském moři náhradní domov. Dokonce ještě lepší, než byla jejich původní vlast v Tichém a Indickém oceánu.
Statisíce potomků
Perutýni v Atlantském oceánu nikdy předtím nežili. Ale od tohoto roku začal jejich počet růst geometrickou řadou. Mají totiž obrovskou rozmnožovací schopnost: Dospívají v jednom roce věku a každá samička může najednou naklást 30–40 tisíc (!) vajíček. Tuto gigantickou snůšku je schopna zopakovat každých několik dní. Ale zatímco v jejich původním domově si příroda s nadprodukcí potomků poradí, v Atlantském oceánu perutýni nemají přirozeného nepřítele. Karibští žraloci, kanicové nebo murény si s jedovatými výstražně zbarvenými rybami neví rady a raději se jim vyhnou. Není divu, že se mořští biologové od samého počátku obávali rychlého přemnožení perutýnů.
Perutýni v akci! Na videu!!!
Ekologická katastrofa
Obavy se začaly brzy naplňovat. Vloni na podzim už vědci mluvili o ekologické katastrofě, jaká nemá v Atlantském oceánu obdoby. Perutýni mají tak roztažitelný žaludek, že dokážou pohltit rybu téměř stejně velkou, jako jsou oni sami. A na jejich loveckou strategii nejsou zdejší ryby připravené. Perutýni se pohybují jen zvolna, vlající ploutve připomínají řasy, takže jsou na útesu dokonale maskovaní. Když se nic netušící oběť přiblíží, bleskurychle ji „vcucnou“. Je to tak rychlé, že si toho okolní ryby ani nevšimnou a dál setrvávají v jejich dosahu. Perutýni už tak stačili zničit až 80 % původní fauny. A nejde jen o ryby. S vymizením býložravých druhů začaly korály zarůstat řasami a dusit se.
Nové návyky
Perutýni jsou původně samotářské ryby, které se ve své domovině drží v mělkých vodách. V karibské oblasti však vzhledem k přemnožení svoje „zvyky“ pozměnili. Začali se sdružovat do větších skupin: Nad každým vrcholem vzrostlého korálu se drží malé hejno deseti i více jedinců. A co víc, mělčiny už jim nestačí. Biologové pomocí dálkově řízené miniponorky prozkoumali hlubší vody ve třech oblastech Atlantiku a dočkali se nemilého překvapení. I když očekávali, že tam nějaké perutýny najdou, velikost jejich populace ve stometrové hloubce jim doslova vyrazila dech. Tento objev totiž znamená, že je situace mnohem horší, než si dosud mysleli. V povrchových vodách přece jen existují možnosti, jak počty perutýnů redukovat. Ale v hloubce na ně nikdo tak snadno „nedosáhne“.
Perutýni na talíři
Zatímco v Tichomoří regulují množství perutýnů i lidé, kteří je běžně loví a jedí, v karibské oblasti se jich kvůli jejich jedovatosti rybáři obávají. Jed ale obsahují jen ostny hřbetní, břišní a řitní ploutve, samotná ryba jedovatá není. Právě naopak, znalci považují její maso za velmi chutné a kvalitní. Konec loňského roku se proto nesl ve znamení perutýních hodů. Biologové se ve spolupráci s kuchaři snaží lidi motivovat, aby perutýny zařadili do svého jídelníčku. Zveřejňují návody, jak je lovit (protože jsou pomalí a nebojí se, je to docela snadné), jak s úlovky zacházet, aby lovce nezranili, a jak je zbavit jedovatých ostnů a jedových žláz. Vydali i kuchařku s množstvím receptů na jejich přípravu. Pokud by se podařilo perutýny zařadit mezi komerčně lovené ryby, válka s nimi by nejspíš byla napůl vyhraná.
