Podivný kříženec ježka a rejska patří do skupiny prastarých hmyzožravců u nás známých pod jménem bodlíni. Pouhé tři druhy žijí na africkém kontinentu, všichni ostatní (tj. zbývajících 31 druhů) jsou madagaskarskými endemity, nikde jinde je nenajdete.
Proč bodlíni?
Většina bodlínů má docela obyčejnou srst, své české jméno si zaslouží jen několik druhů. Bodlín ježkovitý (Setifer setosus) je téměř k nerozeznání od našeho ježka. Stejně pichlavý je i největší z bodlínů – jako králík velký bodlín bezocasý (Tenrec ecaudatus – podle něj se celá čeleď latinsky jmenuje Tenrecidae). Jen určitou část srsti přeměněnou v bodliny pak má nejpodivnější a nejbarevnější druh - bodlín páskovaný (Hemicentetes semispinosus). A právě jemu věnují v posledních letech vědci největší pozornost.
Početná rodina
Bodlín páskovaný se od ostatních liší v mnoha ohledech, nejen svým pestrým zbarvením. Je to jediný druh, který žije společensky, rodinné skupiny mohou mít až 20 členů. Tito bodlíni obývají mělké nory, jejichž vchody maskují spadaným listím a pralesní hrabankou. Na lov z nich vycházejí většinou až za soumraku a v noci. Při lovu se spoléhají především na svůj čich - dlouhým citlivým čenichem pátrají po kořisti, kterou se nejčastěji stávají žížaly a pomalé druhy hmyzu a dalších bezobratlých.
Pichlavé sousto
Na rozdíl od skutečných ježků se bodlíni neumějí v nebezpečí svinout do klubíčka, přesto jim bodliny slouží k sebeobraně. A bodlín páskovaný je umí využít i aktivně. Nejdelší ostny má totiž za hlavou, vytvářejí mu kolem krku jakýsi límeček. Když se cítí ohrožený, napřímí je a přetočí vpřed. Pak prudce vyráží hlavou proti nepříteli – snaží se ho zasáhnout ostny do citlivého čenichu či alespoň do tlapy. Útočník většinou před mnohem menším, ale nepříjemně pichlavým vzteklounem ustoupí.
Cvrčení ostny
Jako většina savců využívají bodlíni pachovou komunikaci a dorozumívají se celou škálou hlasových projevů. Bodlín páskovaný ale navíc vyluzuje další zvuky způsobem, jaký nemá ve světě savců obdoby a dosud byl známý jen u hmyzu či hadů – tzv. stridulací. Tímto termínem se označuje vyluzování zvuku třením určitých částí těla o sebe (u hmyzu např. tření holeně nohou o křídla, u hadů tření šupin proti sobě). Bodlín využívá k tomuto účelu skupinu speciálních ostnů na hřbetě. Jejich vzájemným třením vzniká zvuk podobný cvrčení cvrčka, kobylky či cikády.
Jak slyšet neslyšitelné
O cvrčení bodlínů páskovaných se ví už delší dobu, nikdo ho však dosud neslyšel. Pohybuje se totiž v pásmu ultrazvuku, takže je pro lidské ucho neslyšitelné. Teprve nedávno se podařilo cvrčící bodlíny nahrát a nafilmovat. Vědci k tomu využili detektor pro noční sledování netopýrů, který převádí jejich ultrazvukové signály do slyšitelného pásma.
Detektor stejným způsobem převedl i zvuky bodlínů a vědci si je tak poprvé mohli poslechnout. Přitom se ukázalo, že bodlíni cvrčí prakticky nepřetržitě. Nejspíš tak mezi sebou udržují neustálý kontakt, nabízí se ale i vysvětlení, že si při orientaci a hledání potravy v temném pralesním podrostu vypomáhají echolokací podobně jako třeba netopýři.
